Měsíc v zajetí jakožto živý štít

24. února mě v 6 hodin ráno probudil zvuk sirény, maminka řekla, že začala válka a musíme rychle opustit město, protože ruská armáda už byla nedaleko města Černihiv, kde žijeme. Posbírala jsem si věci, protože jsme se rozhodli odjet do vesnice Yagidne, kde máme dům a zahradu. Obec se nachází 20 km od Černihivu směrem na Kyjev. Tato vesnice není velká a mysleli jsme si, že tam ruská armáda nepůjde. Rodiče se tam rozhodli zůstat, mysleli si, že tam bude bezpečno. Ale hned první noc nám do pole u domu vlétly granáty, my jsme se lekli a utíkali do sklepa, který byl vykopaný v zemi na ulici. Bylo tam velmi chladno a vlhko. Seděli jsme tam dvě hodiny a vrátili se domů. A maminka nám nedovolila se svléknout, abychom zase rychle mohli utéci do sklepa. Proto jsem spala už v bundě a botách. Během několika dní jsem slyšela výbuchy, ale byly daleko, viděla jsem v dálce kouř, něco hořelo, bojovalo se, to mi říkali rodiče. Ale už na začátku března byly tyto výbuchy silnější a bliž k nám. 2. března jsme se od samého rána schovávali ve sklepě a zůstali tam cely den. Když se v noci vše uklidnilo, odešli jsme ze sklepa a šli se zahřát do domu. Nebylo světlo, okna v domě byla rozbita, na dvoře byla nevybuchla munice, kterou jsme rychle obešli. Viděla jsem strach v očích své matky a také jsem se velmi bála. 3. března jsme nevycházeli ze sklepa ve dne ani v noci. V obci již probíhaly boje. Tatínek podepřel dveře lopatou, protože se otevřely od výbuchů. Slyšela jsem vybuchovat granáty, jak byly stříleny z kulometů. Strop ve sklepě padal. Byla jsem velmi vyděšená. Z výbuchů mi zalehly uši. Máma mě stále zakrývala svým tělem, takže se mi špatně dýchalo. Ale já vím, že mě chtěla chránit.

Brzy ráno, když byl klid, jsme utíkali do sklepa k sousedům, protože by se nám mohl sklep zřítit. Zůstali jsme tam ještě dvě noci. A večer 6. března sestoupil do našeho sklepa rusky voják se samopalem a řekl nám, abychom opustili sklep a šli do suterénu vesnické školy. Stihla jsem si s sebou vzít jen telefon, tablet a plyšového medvídka. Do školy nás vedli ruští vojáci se samopaly. Když jsme šli, viděla jsem, že všechny domy ve vesnici jsou rozbité, něco hoři. Měla jsem velký strach, plakala jsem a matka mě objala a požádala mě, abych se na to nedívala. Ruští vojáci nás začali prohledávat poblíž školy. Odebrali mi telefon a tablet. Rodičům a bratrovi taky. Pak vše rozsekali sekerou. Sešli jsme do suterénu, tam už byli lidé z cele vesnice, to je 360 lidi. Všechny místnosti v suterénu byly plné lidí, lidé seděli i na chodbě. Matka plakala a žádala, aby dali alespoň dětem místo. Ale žádné tam nebylo. Pak vstali dva kluci a dali nám místo na podlaze.

Bylo tam dusno, nebyl čerstvý vzduch. Mohli jsme s bráchou jít spát a mama s tátou seděli vedle nás celou noc. Když nás ráno pustili ven, viděla jsem spoustu vojáků se samopaly, spoustu vojenské techniky na školním dvoře, tanky a další věci, které jsem ještě neviděla. Ve škole bylo vojenské velitelství a my jsme byli v suterénu pod nim.

Málokdy nás pustili ven. Brzy ráno, pak abychom šli na záchod, na oběd. A v sedm večer nás zavřeli až do rána. Jídlo jsme dostávali dvakrát denně, ve 12 hodin sklenici polévky a v 18 hodin porci kaše pro dva. Jedla jsem s matkou. Řekla mi „ty jez první a já sním, co zbyde“. Opravdu jsem chtěla jist a pit, chtěla jsem chleba a sladkosti. Nemohli jsme si dovolit umyt se, sklep zapáchal a nebyl tam čerstvý vzduch. Jednou nás zavřeli a nesměli jsme ven, pak babička onemocněla a byl k ní přivolán ruský lékař. Když doktorka vešla, udělalo se ji také špatně a řekla ruskému vojákovi, ať nás pustí ven, protože se tam všichni udusíme a zemřeme.

Byli jsme propuštěni...

Ale 11 lidi zemřelo ve sklepě. Mrtvé lidi nesměli vynášet, a tak leželi s lidmi, kteří spali a jedli.

Napsala jsem si kalendář, abych věděla, jaký je den a kolik dní už jsme ve sklepě. Jak den ubíhal, přeškrtla jsem si to. Naše kočka Shelly byla s námi, ale ruští vojáci nedovolili, abychom ji vzali do sklepa. Bála jsem se o ni, jestli je naživu, co ji, co pije, kde se schovává před mrazem, kde se schovává před armádou. Takto plynuly naše dny... ve tmě, ve strachu, bez normálního jídla, bez čisté vody, bez naděje v budoucnost... Nevěděli jsme, co s námi bude.

Viděla jsem, jak se moje matka celou dobu trápila a plakala. Uklidnila jsem ji, učesala a upravila. 30. března nás nepustili ze sklepa, slyšeli jsme výbuchy, pohyb techniky, k večeru exploze utichly. Jeden muž vyšel ven a řekl nám, že tam nejsou žádní ruští vojáci. Matka mě nenechala jít ven. A lidé, kteří se nebáli jít ven, nám říkali, že kolem hoři stromy a nějaké domy. Lidé, kterým se podařilo zakopat telefony, tak ti je vyndali ven a zavolali policii. Policisté byli překvapeni, že jsme naživu a řekli nám, abychom nevycházeli ze sklepa a počkali na ukrajinskou armádu.

31. března naše armáda vstoupila do Yagidne, radovali jsme se, všichni jsme plakali, děkovali jsme jim, že nás osvobodili. Dali nám něco k jídlu a sladkosti. Byli jsme šťastni, že jsme naživu a že jsme osvobozeni. Když byla cesta ven z vesnice odminovaná, šla moje matka v doprovodu vojáka k nám domů pro nějaké věci, ale nepřišla s ničím, protože náš dům byl vykraden a naše věci sebrali ruští vojáci. Naše kočka nebyla v domě. Nevěděli jsme, co se s ní stalo a kde je.

1. dubna jsme byli evakuovaní do vesnice, kde nám byl poskytnut ukryt na týden. A pak nás dobrovolnici odvezli do Kyjeva a jeli jsme do Česka. Cestovali jsme 4 dny. Pak nás potkal Petr Kalivoda a ukázal nám, kde budeme bydlet. Byla jsem šťastna, že budu moci klidně spát, chodit venku, že budu moci chodit do školy a komunikovat. Pak zavolali mamince a řekli, že naši kočku našli lidé ve vesnici, žije, ale nemá sluch. Jsem moc rada, že je taky naživu! Lidé se ji ujali, vyléčili ji a starají se o ni.

Nove Město nad Metuji je krásné město, kde žiji dobří lidé. Teď mám vše, co potřebuji, ale moji příbuzní jsou na Ukrajině a po nich se mi stýská. Ze všeho nejvíc si přeji, aby válka v Ukrajině skončila. A že bude mír na celém světě.

VERONIKA ZAVALONA

3. třída - ZŠ Komenského, Nové Město nad Metují