Pernštejnská renesanční výstavba 1527-1548
Páni z Pernštejna 1527 – 1548
Pernštejnové byli druhým rodem, který se zapsal do dějin města. Doba, kdy je vlastnili, je pro Nové Město nad Metují neobyčejně významná, neboť vtiskli městu jeho renesanční podobu.
Rod Pernštejnů je v českých dějinách dobře znám. Ve své době byl jedním z nejmocnějších a někteří jeho členové zastávali vysoké státní funkce.
Za Jana Černčického z Kácova bylo Nové Město pouhým městečkem vesnického vzhledu, jemuž udávala ráz zemědělská výroba. Naproti tomu Pernštejnové byli mocným rodem a záleželo jim na reprezentaci. Pohybovali se u královského dvora a sami vedli skvělý panský dvůr.
Na každém pernštejnském panství žilo pod ochranou svého patrona mnoho drobných šlechtických rodů a někteří jejich příslušníci byli panskými úředníky. Také v Novém Městě nad Metují nalezla drobná šlechta svůj domov. Vyplnila místa po pohořelých, kteří se raději odstěhovali. Šlechtici zakupovali městiště i domy a podíleli se na vzestupu a prosperitě města. Sám Vojtěch z Pernštejna vlastnil na náměstí šest domů. Zatím co v jiných městech byli mezi šlechtici a měšťany časté rozmíšky, v Novém Městě nad Metují panoval mír. Ovšem ani zde nesměl rychtář s právem vejít do šlechtického domu.
Mezi přistěhovalci byli též Němci a patrně pod jejich vlivem většina obyvatelstva přešla k luterské víře.
Vojtěch (1479–1534)
Když Vojtěch z Pernštejna koupil Nové Město nad Metují, blížil se k 50 letům věku. Vládl mu sedm let.
Za vlády krále Vladislav II. (1471–1516) zastával úřad nejvyššího hofmistra království českého. V roce 1523 však Ludvík (1516–1526) sesadil zemské úředníky a spravoval zemi sám. Vojtěch na protest proti králově zvůli si pospíšil a rezignoval jako první. Vynucenou rezignaci bral jako urážku a úřad na rozdíl od ostatních už nepřijal, ačkoliv mu byl nabízen. Přijal jej až od Ferdinanda I.(1526–1564).
Budoucí majitel novoměstského panství se dokonce mohl stát českým králem. Když Ludvík roku 1526 zahynul u Moháče v boji proti Turkům, stal se Vojtěch jedním z kandidátů na český trůn. Naděje ovšem, jak se ukázalo, byly minimální.
Náhlá Vojtěchova smrt 17.března 1534, které předcházela krátká nemoc, je dosud záhadná. Je nejasné, proč byl s takovým spěchem pohřben. V souvislosti s jeho smrtí se připomíná jedna událost. Dne 23.ledna 1534 odsoudil Vojtěch z Pernštejna jako předseda komorního soudu k trestu umoření hladem v Mihulce, věži Pražského hradu, sadistickou vražedkyni Kateřinu Bechyňovou z Lažan, která postupně zavraždila čtrnáct svých služebnic. Vražedkyně jej po vynesení rozsudku proklela. Vojtěch ochuravěl a zemřel dva dny po smrti Kateřiny Bechyňové. Podle rodového ujednání připadly Vojtěchovy statky a tedy i novoměstské panství Janu VIII.
Jan (+1548)
Jan, který původně spravoval moravské statky a po smrti hlavního dědice Vojtěcha ještě české, vládl nakonec celému pernštejnskému majetku. Byl nejvyšším komorníkem brněnského soudu a potom zemským hejtmanem markrabství moravského. Roku 1526 vedl moravskou zemskou hotovost do Uher na pomoc králi Ludvíku Jagellonskému proti Turkům.
Zatím co jeho otec Vilém byl tolerantní katolík, Jan už přestoupil k podobojím. Ani on, stejně jako Vojtěch, nebyl nakloněn českým bratřím.
Jan byl nazýván Bohatý. V dějinách města se setkáváme s predikátem Zakladatel nebo také Obnovitel města. Byl oblíbený, protože potvrdil privilegia a městu např. povolil přikoupit na Bradlích tři selské dvorce.
Pernštejnové, jako většina české šlechty, nesouhlasili s vnitřní politikou Ferdinanda I. V době protihabsburského povstání roku 1547 byl Jan z Pernštejna defenzorem novoutrakvistů a konsitoře a držel v zástavě kladské panství. Byl jedním z prvních, kteří se po vítězné bitvě katolíků proti luteránům u Mühlberka roku 1547 králi vzdali. Ferdinand prozíravě vysokou šlechtu omilostnil. Janovi žádné velké nebezpečí nehrozilo.
Přesto, patrně z obavy před konfiskací, ještě toho roku jednal s Krajířem z Krajku o prodejí panství Stubenberkům. Zemřel už 8.září 1548.
Nové Město nad Metují na přání svého pána přistoupilo ke stavovskému svazu a poslalo do zemské hotovosti předepsaný kontingent mužů. Po krachu celé akce však potrestáno nebylo díky tomu, že nepatřilo mezi královská města. Týkala se ho jen všeobecná ustanovení.
Výstavba města
Pernštejnská renesanční výstavba
Vojtěch z Pernštejna si dobře promyslel, jak by obnovené město mělo vypadat. V roce 1528 začal vykupovat některá spáleniště, především před panským sídlem. V těch místech domy už nebyly obnoveny, neboť majitel dbal, aby větší prostranství dalo vyniknout siluetě zámku. Nová severní fronta neměla už deset, ale sedm domů.
Právě ta okolnost, že některé domy byly ve výstavbě a na jiných místech se ještě nezačalo, přinutila Vojtěcha z Pernštejna, že se po zkušenostech z výstavby Pardubic (po požáru r. 1507) rozhodl pro radikální řešení - renesanční kulisou zakrýt nevábný pohled na rozestavěné domy a spáleniště.
Autor návrhu průčelí není znám. Nápad to však byl vynikající a jeho provedení účelné a umělecké.
Pět let trvala základní výstavba města. Panský stavitel vystavěl před čely parcel, s výjimkou ještě nepostavených domů č.1244 a 1245, čtyři souvislé, jednotně řešené průčelní zdi. V celkové výstavbě byly postaveny čelní stěny a k nim se stavěla podloubí.
Nad atikou se tyčila souvislá řada propojených štítů, které byly tvořeny středními, půlkruhově zakončenými vyššími částmi. Ty měly po stranách dvě části nižší, zakončené čtvrtkruhem, tzv.vlaštovčími ocásky. Tak město dostalo podobu severoitalské, benátské renesance.
Jako mávnutím kouzelného proutku zmizel veškerý stavební chaos a náměstí se stalo palácovým nádvořím pro zámek, ve který Pernštejnové přestavěli Černčického hrad. Obě dominanty města, kostel a zámek, ještě více vynikly.
Takto pojatý stavební plán nemá v naší zemi obdobu. Vojtěch z Pernštejna ani jeho manželka Johanka se konce výstavby nedočkali. Věnné město podle testamentu z roku 1531 zůstalo věnným jen na papíře.
Italská renesance má zajímavou vlastnost, že každý prostor zdánlivě protepluje. A tento klam je výhodou pro poněkud klimaticky drsnější podmínky města.
Stavba domů
Honosné průčelí již stálo a za ním stále ještě pokračoval stavební ruch. Měšťané se svými domy napojovali na čelní stěnu. Tuto část domů patnáct let Pernštejnům spláceli.
Italští stavitelé se snažili skloubit renesanci s pozdní gotikou a k dobru věci se dali ovlivnit domácí tradicí. Podsíně jsou renesanční i svými proporcemi, nízké hranolovité pilíře, na hranách zkosené, patří k prvkům domácí tradice. Pilíře se rozšiřují směrem dolů, kde jsou ještě zpevněny sokly. Rozpětí oblouků je značné. Tím podsíně získaly na světlosti a přístupnosti.
Zápas gotiky s renesancí lze pozorovat též na domovních portálech. Zaklenutí je už výjimečné. Profilace ostění oken budí zaslouženou pozornost. Podobná je i v Pardubicích. Tato unifikace a typizace napovídá, že patrně šlo o prefabrikáty.
U dvou domů jsou nápisy v ostění vchodů. V č.1221 na východní straně je letopočet 1531. Celý nápis zní: "1531 Jakub" (další slovo nečitelné) "důchodní z Bohdanče, Markyta z České Třebové" a v erbu dubové listy. Nečitelné slovo bývá asi mylně vykládáno jako písař. V jižní frontě u č.1231 je nápis "Pan Waczlav 1534". Jsou to data dokončení obnovení domů. Kamenný portál si pořizovali obvykle příslušníci šlechty.
Dnes je nejkrásnější severní strana náměstí, kde fasády a štíty byly uvedeny do původního stavu. Její jednotě se částečně vymyká dům č.1209, radnice s věžičkou, neboť byla postavena jako dvoupatrová. Na západní straně nebyly obnoveny čtyři domy a dnes je posledním číslem 1245, hotel Brouček. Na faru a školu zatím nebyly peníze. Vrchnost zesílila roku 1532 obranu zámku a města dělovou baštou.
Při obnově města byl základní půdorys zachován. Mezi hradbami a hospodářskými budovami spolu s dvorky vznikl však již širší prostor, který jako zadomí obkružuje celé náměstí. Po pernštejnské výstavbě bylo na náměstí celkem 39 domů. Tato výstavba byla tak velkolepá, že po ní se město v hradbách už podstatně neměnilo.
Městská památková rezervace 1950, 1969
Zásluhou prof. Jana Juránka bylo Nové Město nad Metují roku 1950 prohlášeno za státní památkovou rezervaci a roku 1969 byl tento statut obnoven. Díky Janu Juránkovi, čestnému občanu města, bylo objeveno původní pernštejnské řešení průčelí a štítů. Po otlučení omítky a hlubších sondách bylo zjištěno, jakých stavebních prvků bylo použito a jak původní výstavba vypadala.
Následná renovace severní strany probíhala v letech 1951 až 1954. Celá severní fronta byla rekonstruována a od té doby má podobu z 30. let 16. století. Bohužel pro nedostatek peněz a nezájem vyšších míst se v rekonstrukci na ostatních stranách nepokračovalo. Je to škoda, město mohlo být jedinečnou evropskou turistickou senzací. Útěchou je, že na zbylých stranách si můžeme zrekapitulovat, jakými změnami jednotlivé domy prošly.
Zámek
Přeměna hradu v zámek za Pernštejnů - italská renesance
Pernštejnové přestavěli gotický hrad v jednoduchý renesanční zámek a z náměstí vytvořili první zámecké nádvoří.
Zámecké zdi na nádvorní straně byly opatřeny renesančními štíty, jaké známe ze severní fronty domů. Ty se však nedochovaly, neboť pozdější baroko vycházelo z jiného pojetí. Zatím co o vybudování domovních průčelí máme plno zpráv, o vlastní stavbě zámku se zprávy nedochovaly.
Na úkor hradby byla rozšířena vstupní brána v 18 m dlouhý trojlodní trakt o výšce dvou pater. Tak vysoká byla i sousední hradba. Jejím středem vedl průjezd a z doby Jana Černčického zůstala po levé straně malá střílna s kamenným ostěním. Kratší jižní strana původního paláce zůstala zachována, ale na opačné straně byl palác rozšířen až do někdejšího příkopu mezi hradební a městskou zdí. Tato nová část byla v přízemí opatřena arkádami. Na vnější straně směrem k údolí byl v prvním patře k masívní zdi přilepen prevét se sedátkem. Takové výklenkové toalety byly dříve u zámků obvyklé. Bašta na severozápadním rohu se už stala součástí paláce. Její klenby zůstaly zachovány, a také i náznaky někdejšího schodiště. Průčelní stěna paláce byla v podobě kulisy protažena až k jižní hradbě, takže se táhla přes celou délku nádvoří. Za kulisou byl v jihozápadním rohu hospodářský dvorek. Původní prostorné hradní nádvoří se už podstatně zmenšilo. Zámecká okna byla opatřena kamenným ostěním, nikoliv z tvarovaných cihel, jaké vidíme na domech severní fronty náměstí.
Po likvidaci zbytků vyhořelých domů, které stály před zámkem před požárem, postupně vznikalo vnější zámecké nádvoří. Ochrana zámku i města byla roku 1532 posílena dělovou baštou. Parkán na severní straně byl zvýšen a před něj po celé délce od bašty až po sráz k řece byla představěna 100 m dlouhá kasemata, která později sloužila jako konírny. Přízemí bašty je dnes polozasypané, ale tenkrát v této prostoře končilo schodiště, které vedlo hmotou valu. Z této síně bylo též možno vejít do kasemat. Při hradním příkopu na jižní straně byla za Pernštejnů vystavěna panská kovárna.
Když si zrekapitulujeme tyto změny, vidíme, že Pernštejnové neměli zájem o vybudování okázalého zámku. Co bylo vystavěno ve třicátých letech, už se nezměnilo. Ve čtyřicátých letech Jan z Pernštejna zámek už nejen nezveleboval, ale ani se nestaral o jeho údržbu. Jeho krátké zastavení v Novém Městě v roce 1543 na cestě do Vratislavi mělo příčinu buď v ledvinovém nebo žlučníkovém záchvatu. Zřejmě se již zabýval myšlenkou panství prodat a skutečně po nezdařeném stavovském povstání roku 1547 už neotálel.
K ilustraci jednotlivých majitelů panství použity grafiky Jarmily Haldové.
