Rezek a kaplička sv. Barbory

 

Písemná zpráva o studánce se se datuje rokem 1610. V té době kdosi na blízký mohutný strom zavěsil obraz sv. Barbory.

 

 

Toto místo si oblíbila zbožná manželka hejtmana zdejšího panství Františka Göstlová a oba manželé se rozhodli postavit zde kapli a zasvětit ji sv. Barboře. Práce začaly 17. dubna 1736 a v následujícím roce byla kaple dostavěna. Vysvěcena byla biskupským vikářem J.J.Saxem. Sv.Barbora je "orodovnice za šťastnou hodinku smrti" a kromě toho patronkou kovkopů. Protože byla nevytížená, dostala v novější době ještě další úkol. Kdo měl zájem získat partnera, mohl se o to pokusit zapálením svíčky u oltáře. Procento účinnosti se zvyšovalo v době konání rezecké pouti. Matěj Göstl od sv. Barbory očekával, že se přimluví, aby se u nás dařilo dolování stříbra. Viz známá Mertova díra v údolí Bohdašínského potoka.

 

V celém kraji se rozšířila víra ve velkou léčivou moc vody. Lidé kapličku houfně navštěvovali a nabírali a pili vodu. Vystavět oltář a celou kapli přímo nad pramenem byl nápad paní Göstlové a nedala si ho vymluvit. Vlhkost systematicky ničila nádhernou výzdobu kaple. Kdyby kaple byla umístěna mimo pramen, mohla tu stále stát v celé své původní nádheře.

 

 

Popularita léčivé vody probudila na magistrátě podnikatelského ducha a konšelé už 7.června 1735 odhlasovali vystavění obecní lázně. Do pěti let poblíž kaple stály tři budovy: lázeňský dům a hospodské stavení o jednom poschodí a se čtyřmi pokojíky pro lázeňské hosty. Na Rezek začali přijíždět i cizinci. Velký zájem o léčebný pobyt přiměl manžele Göstlovy, aby v zájmu řádné údržby kaple postavili poustevnu. Oba založili nadaci pro pravidelné místní bohoslužby.

 

 

Za císaře Josefa II. hrozila kapličce záhuba. Všechno cenné, čím byl oltář ozdoben, bylo odstraněno a prodáno a zlikvidovány byly také berle, které zde zanechali "uzdravení". Později rezecká kaple byla sice vzhledem k nadaci vyjmuta z patentu Josefa II., ale když došlo v roce 1811 ke státnímu bankrotu, nadace se zmenšila na nepatrnou hodnotu. Modlitba za duše zemřelých se potom stala součástí mše v děkanském chrámu.

 

Kromě kaple všechy původní stavby byly dřevěné. Do lázní byla vedena voda potrubím od pramene pod oltářem. Z toho je zřejmé, že pramen je dosti vydatný. Poustevník žil v místě trvale, neboť se jako kostelník staral o kapli a kromě toho byl výběrčím poplatků z koupelí. Jeden z posledních poustevníků se jmenoval Václav David a byl znám jako velmi zručný tkadlec.

 

Rezek i s lesem koupil od zchudlé obce 27.května 1792 hr. Antonín Leslie. Nový majitel se rozhodl sešlé lázně obnovit. Roku 1793 dal starou budovu rozbořit a vystavěl větší, zděnou o jednom poschodí a s hostinskými pokoji.

 

Roku 1801 byla postavena nová lázeňská budova a upravena cesta k ní. Bankální úředník František Knapp dal v roce 1801 postavit při cestě na Rezek na jejím nejvyšším bodě nad dubem sochu Ecce homo - sochu zbičovaného Krista. Místu se říkalo U Pána Ježíše. Stála zde 80 let. Když se v roce 1880 stavěla na Rezek o něco lepší cesta, byla socha přemístěna do blízkosti kaple, do míst, kde ze silnice odbočuje cesta na Bradle. Uplynulo několik desítek let a večer po rezecké pouti 2. května 1918 ji nějací vandalové skáceli a rozbili. Čin asi souvisel s tehdejším obrazoborectvím, neboť v Praze byla tehdy ze Staroměstského náměstí odtraněna socha P. Marie a v České Skalici lidé skáceli sochu sv. Jana Nepomuckého. Rozbitá socha byla dopravena na zámek a zcelená v roce 1928 zase dopravena na Rezek.

 

 

V letech 1813 a 1814 byl Rezek využit jako lazaret pro raněné Rusy z bitvy u Lipska. Roku 1886 byla budova znovu důkladně přestavěna a doplněna velkým sálem.

 

Protože kaple musela být neustále opravována, bylo v roce 1835 podniknuto rázné opatření. Pramen byl proražen vedle kaple a otvor pod oltářem zazděn. Blízkost pramene však stejně kapli není prospěšná.

 

Dál se už o lázně staral pan Josef Bartoň. Roku 1922 byla budova zvýšena o jedno patro, pořízena nová střecha, opravena fasáda a zřízena vzdušná veranda.

 

Nejslavnějí éru Rezek prožil v druhé polovině 19. století a potom ještě několik let před první světovou válkou. Dějinami opomíjený vynikající politik Dr. Sladkovský zde po žalářování hledal uklidnění. Neruda zde skládal své Kosmické písně, jak prozradila Tyršova manželka paní Renata. Miroslav Tyrš sem jezdil "sokolovat". Právě v roce 1877 se zde sešli všichni tři.

 

Jezdíval sem pražský primátor Dr.Černý. Rektor Karlovy univerzity Dr.Emil Ott dojížděl na Rezek pravidelně 36 roků, Rezek si oblíbila vdova po básníku Hálkovi, houslový virtuos Jan Kubelík a Růžena Svobodová. O oblibu Rezku se přičinil i Jan Neruda svým fejetonem z 29. července 1877 v Národních listech.

 

Pamětní deska Dr.Miroslavu Tyršovi a Janu Nerudovi byla na restaurační budově na Rezku odhalena 28. října 1934.

 

Rezek míval v době své slávy 300 až 400 hostů, kteří se zde vystřídali v pobytu během roku.