Bartoňové z Dobenína 1908-1948
Koupě novoměstského zámku a velkostatku neprobíhala jednoduše. Novoměstský advokát a starosta města JUDr. Jan Vostřebal, později právník rodiny Bartoňů, vzpomínal, jak byl postaven před nelehký úkol vyjednávat s hrabětem Lambergem. Sice zadlužený, ale nadutý a vychytralý hrabě Karel Lamberg jej nechal dva dny čekat a potom vyslovil nehorázný požadavek.
Několikrát se jednalo v obou zemích, ještě poslední několikahodinové jednání mezi bratry Bartoňovými a rakouskou stranou bylo dlouho na mrtvém bodě. Když už se zdálo, že vše ztroskotá, obě strany částečně ustoupily ze svých požadavků a došlo k dohodě. Přispělo k ní diplomatické umění a právnické schopnosti Dr. Vostřebala i pevné stanovisko obou bratrů.
Na zámeckém portálu stojí, že majiteli zámku se stali bratři Josef a Cyril Bartoňové. Není to přesné. Zprvu oba bratři plánovali, že budou v zámku bydlet společně, ale potom rozhodli jinak. Vlastní koupi uskutečnil Josef Bartoň a Cyril se orientoval na koupi Zbraslavi.
Jakmile se zámek po dlouhé době dostal v roce 1908 opět do českých rukou, všechno obyvatelstvo přijalo tuto změnu s radostí a když se roku 1912 Josef Bartoň s rodinou stěhoval do restaurovaného zámku, obyvatelé jej v čele se starostou Dr. Janem Vostřebalem vřele vítali.
Bartoňové se skvěle orientovali v tržním mechanismu. Děd Josef Bartoň (1803–1849) začínal ve Žďárkách u Hronova, kde zaměstnával ruční tkalce. Jakmile měl pohromadě menší kapitál, založil ve Vysoké Srbské u Hronova barvírnu a bělidlo. Bartoňové v roce 1904 koupili v náchodském Starém Městě hospodářskou usedlost a na jejím místě postavili za dva roky velkou moderní přádelnu bavlny, ve které pracovalo zprvu 400, později 1000 dělníků. Podnikavý Josef se brzy stal v textilním průmyslu známou osobností a dosáhl založení Svazu českých textilních průmyslníků.
V roce 1912 byl otec Josef Bartoň povýšen do rytířského stavu a přijal šlechtický predikát "z Dobenína", kterým se podepisovali i jeho synové a později vnuk Václav. Diplom je datován 17. června 1912, podepsán císař František Josef I.
V roce 1937, po ataku mozkové mrtvice, přijal Josef Bartoň svého syna JUDr. Václava Bartoně-Dobenína (1902–1982) za spolumajitele.
Bartoňové se vyznačovali velkou mecenášskou činností. V Náchodě a v Novém Městě nad Metují založili nadaci pro zchudlé řemeslníky a studenty. Josef Bartoň dal pro děti svých zaměstnanců vybudovat ve Dlouhých-Rzech ozdravovnu. V roce 1930 postavil v Novém Městě starobinec, podílel se na stavbě domu sociálnípéče, sokolovny, živnostenské školy atd. a přispíval všem novoměstským spolkům.
Zastával četné významné funkce a stýkal se s významnými lidmi veřejného života. V roce 1926 hostil v Novém Městě prezidenta T.G.Masaryka, který tehdy projížděl v doprovodu význačných politických osobností naším krajem.
Josef Bartoň byl v Novém Městě velmi oblíbený. Jeho popularita nebyla jen odezvou na velké dary, ale lidé si vážili jeho charakterových vlastností – serióznosti a velkorysosti. Z jeho činnosti bylo zřejmé, že měl Nové Město nad Metují opravdu rád. Ze své lásky k městu se vyznal i při svém proslovu na Rezku u příležitosti udělení čestného občanství. Jako občan čestně obstál v době nacistické okupace.
V roce 1945 továrna vzhledem k vysokému počtu zaměstnanců propadla znárodnění.
Zestátnění majetku 1948-1992
Únor 1948 znamenal už ztrátu veškerého majetku. JUDr. Václav Bartoň s manželkou Danielou a se svými dvěma syny Václavem a Josefem emigroval. Rodina nakonec nalezla azyl v Kanadě.
Starého pána a jeho manželku Marii nechal totalitní režim na zámku dožít. Zemřel 24.dubna 1951. Pohřben je v Náchodě. Jeho manželka ho následovala v roce 1957.
Bartoňové z Dobenína 1992 - dosud
Syn Bartoňových JUDr. Václav Bartoň také už nežije (+1982), ale vrátil se jeho mladší syn Josef (nar.1942), aby se ujal svého dědictví. V roce 1992 získal v rámci restitucí zámek zpět a s ním i polesí. V roce 2013 předal rodinný majetek, tedy i zámek, svému synovi Josephu Michaelu Bartoňovi Dobenínovi.
Renovace zámku v letech 1909 až 1912
Protože původní barokní práce prováděli Italové, i Jurkovič si k práci pozval na sedmdesát italských dělníků a zedníků. Druhou polovinu pracovníků tvořili naši lidé. Zámek se postupně probouzel do své podoby z doby Waltera z Leslie a chiaroscurové výzdoby stěn z doby Rudolfa ze Stubenberku. Celý zámecký komplex, který před opravami spíše připomínal rozlehlý činžovní dům, se stal opět perlou Nového Města. Fasáda byla zbavena jednotvárné barokní omítky a chiaroscurové malby byly z velké části obnoveny. V restaurované renesanční fasádě jsou i nakreslená okna, která připomínají úroveň někdejších podlaží. Stavebně na tom byl nejhůře východní roh zámku. Ten musel být postaven znovu. Chiaroscurová výzdoba zvláště na vnějších zdech je v současné době už značně vybledlá a je třeba ji obnovit. Jurkovičem restaurovaná schodiště jsou díky nízkým stupňům velice pohodlná. Plně vyhovuje dvouramenné schodiště v jihozápadní části zámku. Masivní věž na severozápadním rohu byla vylehčena prosklením. Věž na jihozápadním rohu byla zrušena a nahrazena byla malou věžičkou, která ve své spodní části je velice masivní, aby sloužila jako opěra kaple. Při západní straně zámecké zdi nad srázem k Metuji bylo přistavěno několik arkádových oblouků, na něž byla posazena kamenná terasa. Vchází se na ni ze zimní zahrady. Na nádvorní vnitřní straně umístil Jurkovič tři balkonky přístupné ze druhého patra. Nad jižními arkádami jsou tři plastiky erbů: Jana Černčického, Rudolfa ze Stubenberku a rodiny Bartoňů. V jednom výklenku naznačených arkád visí velká tabule se znaky všech majitelů zámku. Ochoz na Máselnici byl zmodernizován a věž získala ušlechtilý vzhled. Bohužel směr větru už neukazuje 1 m vysoká plechová korouhvička sv.Antonína. Zrezivěla, vítr ji odlomil a živnost sv. Antonína už nebyla obnovena.
Masivní rampa, vedoucí k portálu, byla nahrazena pohodlným mostem, spočívajícím na širokém oblouku. Most je opatřen robustním kamenným zábradlím. Sochy řeckých bohů byly ponechány a ke střežení mostu přibyly dvě skulptury medvědů od profesora Šejnosty. Před portálem se most na obou stranách rozšiřuje v odpočívadla. Ještě před rozšířením zdobí most dvě vysoké kovové lucerny. Vlevo nad odpočívadlem je stále malé ostění bývalé střílny.
Zámecký interiér a elektrárna
Vnitřní prostory byly modernizovány velkým nákladem. Opět bylo citlivě dbáno na plynulou vazbu na hodnoty minulosti. Harovníkovy fresky restauroval akademický malíř Josef Linhart z Brna. Objevením signatury objevil i Harovníka. V práci mu pomáhali malíři J.Šimák a V.Maděra. Štuky opravoval J.Kulhánek. Klenby v prvním patře maloval František Kysela, autorem rodinných portrétů je Vratislav Nechleba, busty a plastiky ztvárnil Otakar Španiel.
Když Cyril Bartoň z Dobenína koupil zbraslavský zámek, dal jej restaurovat obdobně.
Zámek byl opatřen mobiliářem v intencích moderní bytové kultury. Dále se na výzdobě podílely keramička Helena Johnová a textilní výtvarnice Marie Teinitzerová. Návštěvníci obdivují plastiky Josefa V.Myslbeka a Jana Štursy. Stěny zdobí obrazy významných malířů. Všechny změny a ráz jednotlivých pokojů byly konzultovány s arch.Jurkovičem nebo je sám navrhl.
Stavební práce byly dokončeny v roce 1911, secesní úpravy některých interiérů pokračovaly až do r. 1913. V roce 1912 byl rod Bartoňů nobilitován s predikátem z Dobenína. Od záměru společného obývání bratři upustili v roce 1910, kdy Cyril Bartoň zakoupil zámek a velkostatek Zbraslav u Prahy, kam se svou rodinou odešel.
Architekt Jurkovič nejen, že upravil interiéry i exteriéry v duchu doby a podle svých představ o přeměně chátrající historické budovy na representační sídlo, ale technicky je vybavil a modernizoval. Do celého zámku byla zavedena elektřina, centrální teplovodní vytápění, telefon, zřízeny koupelny, moderní kuchyně a také osobní i jídelní výtah. Starou panskou vodárnu, stojící na břehu řeky pod jihozápadním křídlem zámku a od roku 1688 po 219 let zásobující vodou zámek, panský pivovar i město, přeměnil na vodní elektrárnu k zásobování elektřinou.
Tato elektrárna, s technickým vybavením firem Štorek (Kaplanova turbína) a Bartelmus-Donát z Brna (alternátor), modernizovaným ve 30. letech 20.stol., pracuje a vyrábí dodnes.
V období první republiky (mezi světovými válkami) navázal na Jurkoviče v úpravách interiérů architekt Pavel Janák, ve spolupráci s umělci Helenou Johnovou, Marií Teinitzerovou a Františkem Kyselou, tentokrát ve stylu art deco. Poslední Janákovy úpravy, funkcionalistické, jsou z let 1940 – 1941. Oba architekti pracovali s prvotřídními materiály a špičkovými umělci a dodavateli své doby.
Velkou hodnotu příkladu pro současné adaptace historických budov i pro vývoj památkové péče mají realizované interiéry architektů Jurkoviče a Janáka v tom, že při aplikaci své soudobé moderní umělecké invence maximálně respektovali uměleckou a památkovou hodnotu starší výzdoby, kterou v možné míře dle stavu zachovalosti a podle přání majitele ponechali ke zhlédnutí dalším generacím.