Okolí Nového Města nad Metují

 

 

 

 

Náchod  

Vznik Výrova možno klást do 14.století. K tvrzi či hradu Výrovu (Výrova, Výrava) patrně patřily okolní vesnice Bradle (Bradla), Žďár, Blažkov a Jestřebí (Jestřábí), ale také Hradčany, Tábor a dolní část Horského předměstí možná jako podhradí. Nejspíše to byl rytířský statek. Hrádek byl v husitských válkách těžce postižen a páni z Dubé jej potom používali jako věznici.

 

 

Předtím než hrádek přešel do majetku regionálních pánů patřil prý ve 14. století královně a císařovně Alžbětě, matce Zikmundově, která ze svého věnného města Hradce Králové ovládala široké okolí a u nás prý založila vinice.

 

  

V době založení města byl Výrov už "pustý", tj. neobydlený.  Stejně na tom byla krčínská tvrz a černčická už dosluhovala. O bývalý hrádek se už nikdo nestaral, takže se rozpadal, a dnes lze na Výrově pozorovat už jen valy, příkop a sklep. Zdá se, že tzv.hradní palác byl ve spodní části z kamene a v horní ze dřeva. Na straně k bradelské rovině se táhl ve skále vylámaný až deset metrů široký příkop.Dnes je téměř zasypaný. Na jednom místě se příkop zužuje asi na třetinu, zřejmě v těch místech býval padací most. Hrad na této straně chránila i mocná hradba, vyztužená dvěma baštami. Na opačné straně byl hrad chráněn příkrým srázem. O Výrově psal v Husitském králi Alois Jirásek. V současné době je o areál tvrze archeologický zájem.

 

 

U Výrova stojí kaplička, kterou dal postavit panský hejtman Matěj Göstl. Je to kaplička "Čtrnácti svatých spomocníkův". Je nahoře na konci cestičky z Klopotova k Výrovu. Před rozpadnutím kapličku zachránila rozsáhlá oprava roku 1938.

 

 

  

 

Pramen na Rezku byl dávno znám a povědomí o jeho domnělých léčivých účincích také. Nalézal se nad obecní loukou v místech, kde začíná les odedávna zvaný Rezek. Název Rezek platí pro lesy, které se táhnou k Blažkovu a Libchyním.

 

Písemná zpráva o studánce se se datuje rokem 1610. V té době kdosi na blízký mohutný strom zavěsil obraz sv. Barbory.

 

Toto místo si oblíbila zbožná manželka hejtmana zdejšího panství Františka Göstlová a oba manželé se rozhodli postavit zde kapli a zasvětit ji sv. Barboře. Práce začaly 17. dubna 1736 a v následujícím roce byla kaple dostavěna. Vysvěcena byla biskupským vikářem J.J.Saxem. Sv.Barbora je "orodovnice za šťastnou hodinku smrti" a kromě toho patronkou kovkopů. Protože byla nevytížená, dostala v novější době ještě další úkol. Kdo měl zájem získat partnera, mohl se o to pokusit zapálením svíčky u oltáře. Procento účinnosti se zvyšovalo v době konání rezecké pouti. Matěj Göstl od sv.Barbory očekával, že se přimluví, aby se u nás dařilo dolování stříbra. Viz známá Mertova díra v údolí Bohdašínského potoka.

 

V celém kraji se rozšířila víra ve velkou léčivou moc vody. Lidé kapličku houfně navštěvovali a nabírali a pili vodu. Vystavět oltář a celou kapli přímo nad pramenem byl nápad paní Göstlové a nedala si ho vymluvit. Vlhkost systematicky ničila nádhernou výzdobu kaple. Kdyby kaple byla umístěna mimo pramen, mohla tu stále stát v celé své původní nádheře.

 

Popularita léčivé vody probudila na magistrátě podnikatelského ducha a konšelé už 7.června 1735 odhlasovali vystavění obecní lázně. Do pěti let poblíž kaple stály tři budovy: lázeňský dům a hospodské stavení o jednom poschodí a se čtyřmi pokojíky pro lázeňské hosty. Na Rezek začali přijíždět i cizinci. Velký zájem o léčebný pobyt přiměl manžele Göstlovy, aby v zájmu řádné údržby kaple postavili poustevnu. Oba založili nadaci pro pravidelné místní bohoslužby.

 

Za císaře Josefa II. hrozila kapličce záhuba. Všechno cenné, čím byl oltář ozdoben, bylo odstraněno a prodáno a zlikvidovány byly také berle, které zde zanechali "uzdravení". Později rezecká kaple byla sice vzhledem k nadaci vyjmuta z patentu Josefa II., ale když došlo v roce 1811 ke státnímu bankrotu, nadace se zmenšila na nepatrnou hodnotu. Modlitba za duše zemřelých se potom stala součástí mše v děkanském chrámu.

 

 

 

Kromě kaple všechy původní stavby byly dřevěné. Do lázní byla vedena voda potrubím od pramene pod oltářem. Z toho je zřejmé, že pramen je dosti vydatný. Poustevník žil v místě trvale, neboť se jako kostelník staral o kapli a kromě toho byl výběrčím poplatků z koupelí. Jeden z posledních poustevníků se jmenoval Václav David a byl znám jako velmi zručný tkadlec.

 

Rezek i s lesem koupil od zchudlé obce 27.května 1792 hr. Antonín Leslie. Nový majitel se rozhodl sešlé lázně obnovit. Roku 1793 dal starou budovu rozbořit a vystavěl větší, zděnou o jednom poschodí a s hostinskými pokoji.

 

Roku 1801 byla postavena nová lázeňská budova a upravena cesta k ní. Bankální úředník František Knapp dal v roce 1801 postavit při cestě na Rezek na jejím nejvyšším bodě nad dubem sochu Ecce homo - sochu zbičovaného Krista. Místu se říkalo U Pána Ježíše. Stála zde 80 let. Když se v roce 1880 stavěla na Rezek o něco lepší cesta, byla socha přemístěnaa do blízkosti kaple, do míst, kde ze silnice odbočuje cesta na Bradle. Uplynulo několik desítek let a večer po rezecké pouti 2.května 1918 ji nějací vandalové skáceli a rozbili. Čin asi souvisel s tehdejším obrazoborectvím, neboť v Praze byla tehdy ze Staroměstského náměstí odtraněna socha P.Marie a v České Skalici lidé skáceli sochu sv.Jana Nepomuckého. Rozbitá socha byla dopravena na zámek a zcelená v roce 1928 zase dopravena na Rezek.

 

V letech 1813 a 1814 byl Rezek využit jako lazaret pro raněné Rusy z bitvy u Lipska. Roku 1886 byla budova znovu důkladně přestavěna a doplněna velkým sálem.

 

Protože kaple musela být neustále opravována, bylo v roce 1835 podniknuto rázné opatření. Pramen byl proražen vedle kaple a otvor pod oltářem zazděn. Blízkost pramene však stejně kapli není prospěšná.

 

Dál se už o lázně staral pan Josef Bartoň. Roku 1922 byla budova zvýšena o jedno patro, pořízena nová střecha, opravena fasáda a zřízena vzdušná veranda.

 

Nejslavnějí éru Rezek prožil v druhé polovině 19. století a potom ještě několik let před první světovou válkou. Dějinami opomíjený vynikající politik Dr.Sladkovský zde po žalářování hledal uklidnění. Neruda zde skládal své Kosmické písně, jak prozradila Tyršova manželka paní Renata. Miroslav Tyrš sem jezdil "sokolovat". Právě v roce 1877 se zde sešli všichni tři.

 

Jezdíval sem pražský primátor Dr.Černý. Rektor Karlovy univerzity Dr.Emil Ott dojížděl na Rezek pravidelně 36 roků, Rezek si oblíbila vdova po básníku Hálkovi, houslový virtuos Jan Kubelík a Růžena Svobodová. O oblibu Rezku se přičinil i Jan Neruda svým fejetonem z 29. července 1877 v Národních listech.

 

Pamětní deska Dr.Miroslavu Tyršovi a Janu Nerudovi byla na restaurační budově na Rezku odhalena 28. října 1934.

 

Rezek míval v době své slávy 300 až 400 hostů, kteří se zde vystřídali v pobytu během roku.

 

 

 

je jednak osada, jednak výletní restaurace, jednak údolí. Úbočí hlubokého údolí má z jedné strany vrcholný bod v Sendražském kopci a z druhé strany v krásné scenérii Koníčka, součásti to Hunčovských hor. V Pekle bývaly dva mlýny. Ve mlýně na Olešence, který Jurkovič přeměnil ve výletní restauraci nebo útulnu, jak se dříve říkalo, se občerstvení podávalo už dříve. Nic zvláštního, ale voda nebo pivo a chléb s máslem a syrečky. To vše po pětikilometrové chůzi z Nového Města nebo z Náchoda přišlo k chuti.

 

 

Roku 1909, tedy současně se zámkem, bylo Peklo přestavěno. Veranda v sousedství mlýna, která pojala hodně výletníků byla zlikvidována. Ještě jsou v místě její základy. Mlýn a pila se proměnily v restauraci. Nedaleko byla postavena nová pila s turbinou, kterou poháněla voda přiváděná sem trubami z Olešenky.

 

 

Do Pekla jezdíval na dovolenou herec Národního divadla Eduard Vojan. Ať na Rezek, do Pekla, do hotelů či do soukromí, jezdilo mnoho významných lidí: kancléř Dr.Šámal, režisér ND Dr.Hilar, otec a syn Václavové Vydrové, malíř Malý, Guth-Jarkovský a další.

 

 

Alois Jirásek napsal o Pekle hezkou povídku.

 

 

 

Procházíme-li Klopotovským údolím, najdeme v něm nejen přírodní krásy, ale také historická místa. Dřevěné chaloupky se již téměř vytratily a osídlení končí lesovnou.

 

 

Čertova šlápota není místo, kam by bezpodmínečně musely směřovat masové turistické pochody, ale patří k novoměstskému folklóru. Vejdeme-li do lesa a vydáme-li se proti proudu Klopotovského - Bohdašínského potoka, zenedlouho uvidíme uprostřed potočiště větší hladký balvan, který má uprostřed prohloubení, jež při troše dobré vůle připomene otisk kopyta.

 

Mertova díra je lokalita pod Bradlemi v Klopotovském údolí u Bohdašínského potoka, půlhodinky od Nového Města. Dnes je Mertova díra uzavřena pevnými dveřmi v betonovém rámu. Stříbrnou rudu v těch místech prý našel někdy v 15.století či ještě dříve sedlák Merta z Blažkova a sám se pustil do dolování.

 

Místo nálezu prý tajil a nakopanou rudu prodával. Je zde i možnost, že rudu zde těžili dřívějí majitelé, náchodští páni z Dubé. Pak by ovšem bylo s podivem, že dosud nebyla nalezena žádná listina, která by se dolování týkala. O Mertově díře se však v 16.století vědělo. V dolování se zřejmě později opět pokračovalo. V roce 1550 si měšťan Maček vypůjčil od jednoho horníka německy psanou knihu o hornictví, ve které byly uvedeny "novoměstské stříbrné doly". Ruda prý byla tavena přímo na novoměstském zámku. Další dolování přerušila třicetiletá válka a celé místo zpustlo. Ve válečné době většina původních majitelů domů město opustila a mezi nimi asi i ti, kteří se zabývali hornictvím.

 

V roce 1783 byli povoláni z Kutné Hory důlní znalci, a ti určili, že k původnímu kopání došlo v 15.století. Své datování opřeli o fakt, že při trhání nebylo použito střelného prachu. Na místě nalezli dlouhé důlní tyče, které sloužily k lámání skal.

 

Podle dobrozdání horníků se v rudě setkali nejen se stříbrem, ale také se stopami zlata a uvedli, že by se dolování mělo vyplácet. Dále bylo zjištěno, že ruda obsahuje pyrit, siderit, křemen a galenit asi s deseti procenty stříbra. Oba společníci Josef Frinta a František Kodydek dostali 6.listopadu 1783 kutací list.

 

Zřízen byl hornický cech sv.Jana Nepomuckého a začalo dolování. Naděje se nenaplnily. Obsah kovu v rudě byl slabší a celková režie byla vyšší než výnos. Cech se rozpadl a po dvou letech činnosti bylo dolování zastaveno.

 

Mertová díra ovšem nemusí být naším konečným cílem. Při dalším pochodu se ocitneme "Na mlejništi. V 16.století zde býval dřevěný mlýn, který patřil k blažkovskému poplužnímu dvoru.

 

Nade mlýnem je Vlčí jáma, do níž se lapali vlci. Poslední zde byl uloven v roce 1826.

 

 

Les se potom rozestoupí, objeví se louka a na levém úbočí býval milíř. Nikdo zde už dřevěné uhlí nepálí. Do Bohdašínského potoka se zde vlévá potok Slavoňovský. Dále proti proudu je Bohdašínský potok napájen potůčkem od Vanovky. V těch místech je kopec zvaný Lógr. Za slezské války v roce 1745 byly některé vojenské akce rakouských pandurů podnikány právě z Klopotovského údolí. Údolí i se stráněmi dál směrem ke Slavoňovu dostalo jméno "Bochmánky". Panduři si zde pekli chléb - bochánky, odtud jméno. A protože si vařili černou kávu - lógr, bezejmenný kopec přišel ke svému pojmenování. Vysvětlení jména Bochmánek vypadá logické, ale existovalo už dříve. Když se o několik desítek let později císař Josef II. vracel z Orlických hor do Dobrušky, pronesl v těchto místech na adresu Prusů výrok: "Zahradu nám vzali, jen plot nám zůstal."

 

 

Další pamětihodností je Vaňkova skála, jeskyňka pod převislou skálou. Tábořívali zde cikáni, později trampové a nověji pionýři.

 

 

Když se od soutoku dvou potoků vydáme proti proudu potoka Slavoňovského, přijdeme až pod slavoňovský kostelíček.

 

 

 

Slavoňov je vesnice, vzdálená asi 4 km od Nového Města nad Metují a její část leží v nevelké kotlině. Nedaleko od silnice na mírném návrší stojí kostel s farou a bývalou obecnou školou (v prostorách školy dnes je MŠ). Vesnice už ve 14.století patřila k frymburskému panství.

 

 

Její největší památností je kostel, který býval kostelem farním. Vznikl asi v druhé polovině 14 století. První zmínka o něm je z roku 1384. Patrně zároveň s kostelem byla vystavěna věž. Prochází se jí na hřbitov a ke kostelu. Schodiště na věž vede zvenčí. Tento kostel zanikl v době husitské.

 

Druhý, který na jeho místě nyní stojí, byl vystavěn v roce 1553. Tak to stojí v nápisu, který je vyřezán do dřeva stropu:

 

 

 Oba Koltačkové byli prý bohatí sedláci z Blažkova. Kostel byl obdařen i zádušním majetkem.

 

Kostel patřil utrakvistům, což dokazuje kalich na příčném trámu mezi kostelní lodí a presbyteřem. Jsou na něm postavy dvanácti apoštolů a Krista klesajícího pod křížem. Roku 1705 byl kostel pestrobarevně vymalován. Později byly barvy zabíleny, pak dokonce pokryty olejovou barvou. Ta však odprýskávala, a proto mohlo být přikročeno ke znovuobnovení původní malby. Renovace se z větší části podařila.

 

Kdysi visel na hlavním oltáři obraz sv. Martina a kostel byl zasvěcen tomuto svatému. Obraz byl kopií obrazu Škrétova. Roku 1683 byl kostel zasvěcen sv. Janu Křtiteli. Svědčí o tom nápis na hlavním oltáři a toto zasvěcení trvá dodnes. V kostele jsou cenné památky, jako křtitelnice, kazatelna a další. Kostel je kostelem farním - kostel od založení nepřestal plnit svoji původní funkci, tedy konají se v něm bohoslužby, svatby, pohřby, křty. 

 

Zvonice nebyla zničena, je původní a tedy starší než nynější kostel. Kostel je významnou památkou celého kraje a je velmi navštěvován nejen věřícími, ale i obdivovateli památek.

 

 

 

Kdysi v tomto lesním zákoutí při cestě k Novému Hrádku byla jenom studánka. Napili se z ní tři nevyléčitelně nemocní a vyléčili se. Sláva zázračné vody se šířila. Při studánce byla postavena malá kaplička. Jedna sousedka z Mezilesí dala místu jméno Rokole, a tak už to zůstalo. Ze studánky voda vytékala do širší prohlubně, která byla časem vyzděna.

 

Asi od 70. let 19.století se navštěvy množily a také poutníci do Vambeřic zde měli plánovanou zastávku. Vzniklo zde poutní místo a objevovaly se zde boudy různých kramářů. Hostinský Fendrych z Mezilesí sem v neděli přijížděl se soudkem piva a také šenkýř Martínek z Tisu zde čepoval. Prodával se zde marcipán, cukroví, šátky, housky, cerguláty neboli cerbuláty, párky, obrázky, modlitbičky, růžence, svíčky, křížky, tkaničky, kyselé okurky atd. Žebráci z celého okolí zde měli sraz. Na 8. září připadá rokolská pouť. V ten den přicházela procesí poutníků s duchovními i s muzikou.

 

Hostinec v Rokoli byl postaven v roce 1895 a v roce 1935 zde dal továrník Přibyl z Krčína postavit kostelík.

 

Nemocní zde pili vodu a nosili si ji i domů. Dokonce i lidé, kteří se těšili pevnému zdraví zde popíjeli, aby si zdraví ještě více upevnili. Pro věřící toto místo mělo vždy velké kouzlo, které zvyšuje ještě lesní Křížová cesta.

 

V současné době je popularita Rokole už minulostí.

 

 

 

 

Je znám též pod jménem Friedenburg, ale také Frimburk. Založen byl někdy na počátku 14. století. Hrad je obtékán Olešenkou a leží u Nového Hrádku.

 

 

Má mohutnou hranolovitou věž, zčásti sesutou. Míval asi deset metrů vysokou hradbu. Na malém nádvoří je do skály vytesaná studna , která bývala 60 metrů hluboká. Hrad se skládal z předhradí a hradu. Bylo v něm několik světnic. Jeden ze dvou vchodů je ještě přístupný.

 

 

První majitel byl Matouš z Frymburgu (r.1354). Hrad a okolní panství při Novém Hrádku potom převzal Hynek z Dubé a na Náchodě (r.1368), ale objevuje se též jméno Jindřicha z Lipé a Jana z Lichtenberku. Na počátku 15. stol. panství patřilo k Dobrušce. V polovině 16.století se jeho majitelem stal Jan Trčka z Lípy a spravován byl z Opočna. Tím jeho význam poklesl. Za třicetileté války byl hrad dobyt selskými rebely a o něco později byl vypálen Švédy i s Novým Hrádkem. Už nikdy nebyl obnoven. Nyní patří k majetku pana Josefa Bartoně. Rozvaliny jsou sice impozantní, ale nebezpečné, a proto veřejnosti nepřístupné.

 

 

 

Václavice je vesnice, která se soustředila kolem kostela, přibližně v místech, kde stávala vesnice Dobenina. Založena byla 1.ledna 1788 Rudolfem Colloredo, jakmile byly rozprodány zádušní pozemky kolem kostela.

 

Románský kostelík václavický pochází ze 13.století a je jediným zbytkem farní vesnice Dobeniny, o níž je zmínka k roku 1068. K této farní vesničce patřilo 11 osad. Na hlavním oltáři kostela býval obraz sv. Václava. V pozadí obrazu je král Vratislav II., jenž na Dobeninu svolal roku 1068 sněm. Obraz pro václavický kostel dal Jan Karel Rojek namalovat Josefu Vojtěchu Hellichovi, který maloval i další obrazy pro kostely našeho regionu. Kvůli obrazu zažil Rojek mnoho ústrků a osočování. Nadřízeným místům se nelíbilo, že na pozadí obrazu jsou zdvižené pěsti proti Vratislavovi, který chtěl obsadit biskupský stolec cizincem.

 

V dobenínské bitvě 1866 kostel velice utrpěl a obraz sv.Václava měl 140 průstřelů. Protože se nepodařilo obraz uvést do původního stavu, pořídil Hellich kopii. V hrobce je pochován rytíř Petr Straka z Nedabylic, jenž zemřel roku 1646, a šest dalších členů rodu. Dále je zde pomník Jana Jiřího Straky z Nedabylic. Proti věži stojí pomník vojínů VI. armádního sboru, padlých zde roku 1866. Bartoňové, kteří obdrželi šlechtický predikát "z Dobenína", měli k Václavicím vždy vřelý vztah. Josef Bartoň jako patron kostela sv. Václava jej dal v roce 1925 opravit. Přitom byla rekonstruována hrobka panů z Nedabylic.

 

Oltář je řezbářské umělecké dílo a pochází z roku 1700. Darovala jej kněžna Anna Viktorie Piccolomini z rodu Kolovratů. Obraz sv.Václava byl tehdy umístěn na stěnu a na oltář dán původní obraz od neznámého autora.

 

 

 

 

Ještě na počátku 19.století bylo na novoměstském panství 748 rybníků. Největší z nich byl Rozkoš. Jeho poloha byla 141 hektarů. Měl krátkou pevnou hráz, která zadržovala velké množství vody. V roce 1834 byl vypuštěn a zůstal jen stejnojmenný potok.

 

V letech 1966 - 1972 byla vystavěna přehradní nádrž daleko větší. Jmenuje se také Rozkoš, říká se jí "vychodočeské moře" a její plocha měří asi 1000 ha. Plus minus - podle toho zda převládá závlaha, či sucho. Tomu odpovídá objem přes 50 milionů m3 vody. Vodu přehradě dodává řeka Úpa a nádrž slouží k retenci vody pro čas potřeby. Hlavně je zavlažovacím zařízením pro Polabí a zajišťuje splavnost Labe. Její úkol je však ještě širší. Velká vodní plocha přispěla ke kráse krajiny a zvláště v létě přitahuje spousty vodomilných turistů, jachtařů a rybářů.

 

 

 

Česká Skalice

 

Příroda Babiččino údolí je zahrnuta do chráněného území  a dnes je jeho jižní část od České Skalice až ke Slatinskému mlýnu nazývána národní přírodní památkou s rozsáhlým ochranným pásmem. Od roku 1981 vede do Ratibořic a na Rýzmburk naučná stezka. Měří 7,5 km a má 18 informačních tabulí a 7 literárních a přírodovědných zastavení. Stezka je v provozu od května do října. V Babiččině údolí lze zhlédnout ratibořický zámek, zámecký park, panský mlýn a mandl, panskou hospodu, skleník, Rýzmburský altán, lovecký pavilon, Viktorčin splav, sousoší Babička s dětmi a Staré bělidlo. Mezi Českoskalické památky patří mimo jiné i Muzeum Boženy Němcové, Textilní muzeum, Barunčina škola a pomník Boženy Němcové.

 

 

 

Díky Babičce od Boženy Němcové je zámek znám jako letní sídlo vévodkyně Kateřiny Zaháňské. Dnešní podoba zámku pochází z počátku 19. století, kdy Kateřina Zaháňská zdědila po svém otci Náchod a Ratibořice. Roku 1811 nechala odstranit hospodářský dvůr. Z rybníčku k napájení dobytka zřídila jezírko. V Ratibořickém údolí od České Skalice po Rýzmburk zřídila rozsáhlý anglický park přecházející ve volnou přírodu s lučními porosty, skupinami stromů, s množstvím cest a stezek, s alejemi a mosty přes řeku. Zámecká budova má kosodélníkový půdorys, přízemí a první patro, z valbové střechy vystupuje úzké polopatro.

 

Dřevěná roubená chalupa krytá šindelem z roku 1797. Na Staré bělidlo umístila Božena Němcová děj knihy Babička. Také Staré bělidlo bylo po roce 1945 vybaveno dobovým lidovým nábytkem a zařízením podle spisovatelčina vyprávění. V dnešním Starém bělidle Panklovi nikdy nebydleli.

 

 

Božena Němcové v něm prožila prázdniny se svými dětmi. Původní panské bělidlo stávalo poblíž starého zámeckého skleníku, když ho dala Kateřina Zaháňská roku 1830 zbořit, vykázala Panklovým sklepní byt o dvou místnostech.

 

 

 

 

Náchod

 

Na ostrohu nad údolím Metuje založil v polovině 13. století Hron z rodu Načeraticů hrad a současně s ním i město. Hrad byl postaven v místě, kde vedla obchodní stezka.

 

 

Rod Piccolomini vlastnil panství až do roku 1783 a za jeho vlády získal zámek v podstatě svou dnešní architektonickou podobu. Dominantou hradu je válcová obranná věž. Omítku pokrývá sgrafitová výzdoba. Během různých přestaveb se renesanční zámek změnil v rozsáhlý stavební komplex o pěti nádvořích. Zajímavou atrakcí jsou medvědi Ludvík a Dáša v zámeckém příkopu.

 

 

 

V areálu státního zámku má své sídlo Státní galerie výtvarného umění. V budově bývalé zámecké jízdárny vznikla architektonicky výjimečná bezbariérová výstavní síň.
V každém lichém roce je zde celoročně instalována sbírka ruského malířství. Průběžně se zde konají atraktivní výstavy zaměřené na osobnosti českého umění 20.století.

 

 

Regionální muzeum Náchodě

 

Expozice muzea je umístěna v nově zrekonstruovaném objektu na Masarykově náměstí s názvem Dějiny Náchoda a Náchodska od pravěku do roku 1989. Jsou zde figuríny v dobových oděvech a uniformách. Modely v délce 12ti metrů zachycují Náchod na konci 18. století a náchodskou kotlinu se systémem železobetonového opevnění z let 1936 - 1938 a figurkami vojáčků naší armády doby první republiky.

 

 

  

Dobrošov

 

Turistická chata stojí na Dobrošově u Náchoda už od roku 1896. V roce 1924 byla přestavěna podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče a nazvána Jiráskovým jménem.

 

Na přelomu 20. a 21. století prošla důkladnou rekonstrukcí. Výška rozhledny je 19 m.

 

 

 

Tato dělostřelecká tvrz je součástí pohraničního opevnění z let 1936 - 1938. Při návštěvě tvrze si můžete prohlédnout pevnostní objekty s podzemními chodbami.

 

 

V sále provozního areálu je stálá výstava Československá armáda první republiky v miniaturách modeláře a sběratele Lubora Šušlíka. V okolí pevnosti je naučná stezka věnovaná pevnostní problematice druhé poloviny 30. let.