Přehled rodů a majitelů panství a zámku

 

 

Vojtěch z Pernštejna 1527 – 1534

Jan z Pernštejna 1534 – 1548

 

Wolfgang I. ze Stubenberku 1548 – 1556

Jan ze Stubenberku 1557 – 1570

Wolfgang II. ze Stubenberku (správa za Rudolfa) 1570 – 1588

Rudolf ze Stubenberku 1588 – 1620

Justina ze Stubenberku 1621

 

 

 

Magdalena Trčková 1624 – 1629
Adam Erdman Trčka 1629 – 1634

 

Walter z Leslie 1634 – 1667
Jakub z Leslie 1667 – 1693
Jakub Arnošt z Leslie 1693 – 1737
Karel Kajetán z Leslie 1737 – 1762
Leopold z Leslie 1762 – 1774
Antonín z Leslie 1774 – 1802

 

Jan Karel z Dietrichsteinu 1802 – 1808
František Josef z Dietrichsteinu 1808 – 1858

 

 

Josef Bartoň z Dobenína (+1951) 1908 – 1948
JUDr. Václav Bartoň, spolumajitel od roku 1939 (+1982)

 

 

Josef Bartoň-Dobenín 1992

 

 

 

 

Jan Černčický je nejslavnější postava dějin města. Bez něho by Nové Město nad Metují neexistovalo. Zakladatel byl ušlechtilý muž. Patřil k vyšší šlechtě a ke starobylému rodu. Neoplýval však majetkem. O to je ovšem cennější, s jakou láskou budoval své město a jak mu ze svých skrovných prostředků pomáhal.

 

 

Jan Černčický bydlel v černčické tvrzi. Tvrz byla za kostelem sv.Jakuba na mírně vyvýšeném místě, které se na třech stranách sklání do metujské roviny. Jeho předkové patřili k panskému stavu ve dvou pokoleních.

 

 

Černčický patřil k významným osobnostem východních Čech. Byl hejtmanem hradeckého kraje. V roce 1484 zakoupil od rytíře Aleše z Riesenburku (Rýzmburku) a Vřešťova krčínské panství.  Celé panství mělo rozlohu asi 8550 ha. Černčický střídal v té době svůj pobyt na tvrzi černčické a krčínské.

 

Jan Černčický z Kácova šel za svým plánem velmi energicky, podařilo se mu vytvořit hospodářsky zdatné dominium, a vybudovat pro ně i městské centrum. Požadované privilegium mu král Vladislav (1471–1516) poskytl majestátním listem z 24.února 1483.

 

Místo si prý Černčický vyhlédl na lovu roku 1481, kdy si uvědomil jeho obrannou hodnotu.

 

Základní kámen byl položen 10.srpna 1501 ve dvě hodiny odpoledne, jak uvádí farní pamětní kniha, v místech, kde pak byla postavena věž Zázvorka. Kámen položil sám Jan Černčický a při té příležitosti dal svému budoucímu městu jméno Nové Město Hradiště nad Methují (Medhují). Takový byl počátek tohoto menšího poddanského města, počátek jednoho z posledních městských založení v českých zemích.

 

V roce 1503 vydal Jan Černčický městu listinu, kterou přenesl práva Krčína na nově založené město. Tato listina shořela při požáru města roku 1526 a Jan Černčický 21.června 1527 listinu z roku 1503 obnovil. Praví v ní, že přenáší práva s trhy, cly, právem vařit pivo a určuje, aby jediná krčma, která zůstává v Krčíně, odebírala pivo z nově založeného města. Nové Město dostává právo lovů, vesnice Žďár a Libchyně se všemi právy a vrchnost se vzdává práva odúmrti. Město se má řídit právem města Hradce Králové, k němuž jdou také odvolání. V listině Černčický inzeruje listinu krále Vladislava z 24. února 1483 v Praze, podle které mu král povolil svobodné nakládání se svým majetkem.

 

Jan Černčický byl pánem Nového Města nad Metují do roku 1527. Rozhodujícím motivem, proč město prodal, byl jistě požár města roku 1526, ale jsou zde i další okolnosti. V roce 1525 odhlasoval český sněm, že nadále platí mandát krále Vladislava II. z roku 1508 proti pikartům. Roku 1526 se po tragické smrti Ludvíka Moháčského (1516–1526) ujal vlády Ferdinand I.(1526–1564), nábožensky nesnášenlivý katolík. Od něho se nedala očekávat náboženská tolerance. Černčický se v Čechách už necítil bezpečný. To je jeden z důvodů, proč se rozhodl prodat novoměstské panství a uchýlit se na Moravu, kde poměry byly rozhodně snesitelnější a kde mandát neplatil. Dalším důvodem byly velké finanční ztráty vzniklé požárem města a zadluženost, jejíž původ můžeme hledat i ve velké Janově štědrosti.

 

Jan Černčický se vždy hlásil k českým bratřím i Nové Město patrně založil jako útočiště českých bratří. Jako byl Tábor baštou husitů, tak mělo být Nové Město nad Metují baštou bratří. Prodej uskutečnil z osobních důvodů a že panství nabídl Pernštejnům, k tomu jej vedla i starost o poddané. Pernštejnové byli známí náboženskou snášenlivostí. Na jejich panstvích nebyla žádná víra pronásledována. Např. židé, vyhnaní z Prahy, se usadili v Pardubicích.

 

9.10.1527 prodal Jan Černčický novoměstské panství Vojtěchovi z Pernštejna a o dva roky později zakoupil od jeho bratra Jana na Moravě Kunštát, Lysice a Opatovice. Být vlastníkem panství na Moravě v sousedství dominia Jana z Pernštejna, který byl právě jmenován zemským hejtmanem, znamenalo pro Jana Černčického určité záruky. Černčický tak získal panství v pahorkovité krajině na pomezí Českomoravské a Drahanské vrchoviny. Zakoupená městečka najdeme poblíž Letovic.

 

Kupní smlouva dává přesný přehled o stavu panství. Celé panství Jana Černčického, které bylo v jeho majetku 43 let, se za tu dobu značně zhodnotilo. Vesnice Bohuslavice, Spy, Chlístov, Jestřebí, Zákraví, Blažkov, Studenka a Hlohov vznikly asi mezi lety 1484 až 1527.

 

 

Je jisté, že Černčický prodal mnohem cennější majetek, než v roce 1484 koupil.

 

Vznik města a původní výstavba patří do období pozdní gotiky. Velký požár roku 1526 zničil vše, co nebylo z kamene, a tak se z gotiky zachovaly hradby, bašty, části sklepů a části zdí skryté v renesančním hávu. Obě brány naši neprozíraví dědové a pradědové odstranili a tím porušili středověký ráz města i ochudili Nové Město nad Metují jako památkovou rezervaci.

 

 

 

 

 

Pernštejnové byli druhým rodem, který se zapsal do dějin města. Doba, kdy je vlastnili, je pro Nové Město nad Metují neobyčejně významná, neboť vtiskli městu jeho renesanční podobu.

 

 

Rod Pernštejnů je v českých dějinách dobře znám. Ve své době byl jedním z nejmocnějších a někteří jeho členové zastávali vysoké státní funkce.

 

Za Jana Černčického z Kácova bylo Nové Město pouhým městečkem vesnického vzhledu, jemuž udávala ráz zemědělská výroba. Naproti tomu Pernštejnové byli mocným rodem a záleželo jim na reprezentaci. Pohybovali se u královského dvora a sami vedli skvělý panský dvůr.

 

Na každém pernštejnském panství žilo pod ochranou svého patrona mnoho drobných šlechtických rodů a někteří jejich příslušníci byli panskými úředníky. Také v Novém Městě nad Metují nalezla drobná šlechta svůj domov. Vyplnila místa po pohořelých, kteří se raději odstěhovali. Šlechtici zakupovali městiště i domy a podíleli se na vzestupu a prosperitě města. Sám Vojtěch z Pernštejna vlastnil na náměstí šest domů. Zatím co v jiných městech byli mezi šlechtici a měšťany časté rozmíšky, v Novém Městě nad Metují panoval mír. Ovšem ani zde nesměl rychtář s právem vejít do šlechtického domu.

 

Mezi přistěhovalci byli též Němci a patrně pod jejich vlivem většina obyvatelstva přešla k luterské víře.

 

Když Vojtěch z Pernštejna koupil Nové Město nad Metují, blížil se k 50 letům věku. Vládl mu sedm let.

 

Za vlády krále Vladislav II. (1471–1516) zastával úřad nejvyššího hofmistra království českého. V roce 1523 však Ludvík (1516–1526) sesadil zemské úředníky a spravoval zemi sám. Vojtěch na protest proti králově zvůli si pospíšil a rezignoval jako první. Vynucenou rezignaci bral jako urážku a úřad na rozdíl od ostatních už nepřijal, ačkoliv mu byl nabízen. Přijal jej až od Ferdinanda I.(1526–1564).

 

Budoucí majitel novoměstského panství se dokonce mohl stát českým králem. Když Ludvík roku 1526 zahynul u Moháče v boji proti Turkům, stal se Vojtěch jedním z kandidátů na český trůn. Naděje ovšem, jak se ukázalo, byly minimální.

 

Náhlá Vojtěchova smrt 17.března 1534, které předcházela krátká nemoc, je dosud záhadná. Je nejasné, proč byl s takovým spěchem pohřben. V souvislosti s jeho smrtí se připomíná jedna událost. Dne 23.ledna 1534 odsoudil Vojtěch z Pernštejna jako předseda komorního soudu k trestu umoření hladem v Mihulce, věži Pražského hradu, sadistickou vražedkyni Kateřinu Bechyňovou z Lažan, která postupně zavraždila čtrnáct svých služebnic. Vražedkyně jej po vynesení rozsudku proklela. Vojtěch ochuravěl a zemřel dva dny po smrti Kateřiny Bechyňové. Podle rodového ujednání připadly Vojtěchovy statky a tedy i novoměstské panství Janu VIII.

 

Jan, který původně spravoval moravské statky a po smrti hlavního dědice Vojtěcha ještě české, vládl nakonec celému pernštejnskému majetku. Byl nejvyšším komorníkem brněnského soudu a potom zemským hejtmanem markrabství moravského. Roku 1526 vedl moravskou zemskou hotovost do Uher na pomoc králi Ludvíku Jagellonskému proti Turkům.

 

Zatím co jeho otec Vilém byl tolerantní katolík, Jan už přestoupil k podobojím. Ani on, stejně jako Vojtěch, nebyl nakloněn českým bratřím.

 

Jan byl nazýván Bohatý. V dějinách města se setkáváme s predikátem Zakladatel nebo také Obnovitel města. Byl oblíbený, protože potvrdil privilegia a městu např. povolil přikoupit na Bradlích tři selské dvorce.

 

Pernštejnové, jako většina české šlechty, nesouhlasili s vnitřní politikou Ferdinanda I. V době protihabsburského povstání roku 1547 byl Jan z Pernštejna defenzorem novoutrakvistů a konsitoře a držel v zástavě kladské panství. Byl jedním z prvních, kteří se po vítězné bitvě katolíků proti luteránům u Mühlberka roku 1547 králi vzdali. Ferdinand prozíravě vysokou šlechtu omilostnil. Janovi žádné velké nebezpečí nehrozilo.

 

Přesto, patrně z obavy před konfiskací, ještě toho roku jednal s Krajířem z Krajku o prodejí panství Stubenberkům. Zemřel už 8.září 1548.

 

Nové Město nad Metují na přání svého pána přistoupilo ke stavovskému svazu a poslalo do zemské hotovosti předepsaný kontingent mužů. Po krachu celé akce však potrestáno nebylo díky tomu, že nepatřilo mezi královská města. Týkala se ho jen všeobecná ustanovení.

 

 

 

 

 

 

Novoměstskými pány byli Stubenberkové v letech 1548 až 1621. V držení panství se vystřídaly tři generace.

 

 

Stubenberkové patřili ka starobylým a předním štýrským rodům. Ve znaku měli kotvici. Jako zakladatel rodu se k roku 1042 uvádí Wulfing. Poprvé se v listině objevilo jméno Stubenberg roku 1143 – Wulvinc de Stubinberc. Z darovacích a odkazovacích listin vysvítá, že majetkové počátky Stubenberků souvisejí s pozemky Meiersdorf, kde byl vystavěn hrad Stubenberg. Druhým opěrným bodem se stal hrad a panství Kopfenberg.

 

Příslušníci rodu se občas dostávali do sporů se svými lenními pány. Tyto střety se projevily v těžkých majetkových ztrátách, z nichž se však Stubenberkové vzpamatovali a v 16.století už opět měli pevné postavení.

 

První majitel toho rodu v Novém Městě nad Metují nebydlel a panství řídil ze štýrského Kopfenberku. Na sněmu byl v roce 1546 se svými syny Janem, Wolfem, Jakubem a Friedrichem přijat za obyvatele českého království. 32 On i jeho nástupci byli dobrými hospodáři a panství ze jejich éry vzkvétalo. O hospodářském stavu se můžeme přesvědčit z listin, které putovaly mezi Kopfenberkem a Novým Městem. Dobrý vztah Stubenberků k poddaným byl dán i společnou příslušností k evangelickému náboženství.

 

Je známo, že král Ferdinand I. si Wolfa ze Stubenberku oblíbil. Znali se už z Rakouska. Wolf byl hlavou stubenberského rodu.

 

Město mu roku 1548 přísahalo věrnost a pospíšilo si se žádostí o potvrzení výsad. Listina potvrzující městská privilegia má datum 13. července 1551. 33

 

Wolf si přirozeně přál, aby novoměstské panství prosperovalo i po jeho smrti, a chtěl, aby se jeho syn Jan naučil česky. Poslal jej proto studovat do Mladé Boleslavi.

 

Wolf zemřel na svém zámku Kopfenberku. Jeho starší syn Jan zdědil panství novoměstské a mladší Wolfgang panství kopfenberské.

 

Jan převzal panství ve věku asi třiceti let. Následujícího roku se oženil s Benignou ze Schärfenberku. Byla o deset let mladší. Měli pět synů, Rudolfa, Jana, Ortmana, Hartwiga a Bedřicha. Až na Rudolfa všichni předčasně zemřeli, tři v roce 1596, zřejmě při epidemii.

 

Jan uměl česky a tato okolnost byla městu ku prospěchu. Za něho všechny městské listiny byly vydávány česky. V Novém Městě se Jan příliš nezdržoval, protože vykonával funkci nejvyššího číšníka štýrského knížectví. Na Maxmiliánovi II.(1564–1576) vymohl pro město výsadu pečetit červeným voskem a k dosavadním dvěma trhům přidal ještě dva – 2.března na den sv. Anežky a 29. června na den Jana a Pavla. 34

 

Jan zemřel 21.srpna 1570 a téhož roku zemřela i jeho manželka. Protože zemřel v Novém Městě, byl zde i pochován, a to v kostele Nejsvětější Trojice. Slivenecký červený mramorový náhrobní kámen po straně hlavního oltáře dal zhotovit jeho syn Rudolf. K zazdění došlo roku 1652. 35 Náhrobní kámen je nyní na stěně původního vchodu do kostela.

 

Janův bratr se nestal majitelem novoměstského panství, byl jeho správcem jako poručník Janových synů. Tak vyplynulo z Janovy závěti. Wolf  II. byl dědičným vrchním číšníkem a štolbou arciknížete Karla Rakouského. Žil na Kopfenberku. Dne 24.června 1581 dal sepsat listinu, kterou potvrdil výsady Nového Města. Na městských listinách je až do roku 1588 uvedeno jméno Wolfgang II.

 

Rudolf byl pravoplatným dědicem novoměstského panství a jeho majitelem od otcovy smrti. Jakmile dospěl, převzal roku 1588 dědictví od svého poručníka. Měl hodnost komorníka arciknížete Matyáše (1611–1619), který se stal po abdikaci Rudolfa II.(1576–1611) německým císařem a českým králem.

 

Jako všichni Stubenberkové byl i Rudolf dobrým hospodářem a dobrým pánem. Dne 19.listopadu 1593 potvrdil městu jeho výsady a ještě je rozhojnil.

 

Byl horlivým luteránem. Pro krčínský kostel dal ulít, prý z tureckých děl, 30 q těžký zvon. Zvon byl největší v širokém okolí. V roce 1613 vydal městu listinu, že žádný budoucí majitel nesmí vymáhat přísahu věrnosti, pokud nepotvrdí svobodu náboženství. Roku 1618 se stal defenzorem víry za hradecký, čáslavský a chrudimský kraj. Náboženské zanícení přivedlo Rudolfa k účasti na stavovském povstání. 23.3.1619 byl jmenován generálním komisařem nad lidem vojenským v kraji hradeckém, kouřinmském a boleslavském, tedy vrchním velitelem. 40 Rudolf byl i po několik let krajským hejtmanem na Hradecku.

 

Souhlasil s volbou Fridricha Falckého za českého krále. Bělohorské porážky se nedočkal. Dne 1. února 1620 přišel tragicky o život.

 

Stubenberkové byli příbuzní s bohatým rodem Smiřic. V roce 1609 uvěznil Zikmund Smiřický svou dceru Elišku Kateřinu na hradě Kumburku (u Nové Paky), protože měla poměr s kovářem. Když zemřel, stal se dědicem rozsáhlého majetku jeho slabomyslný syn Jindřich Jiří ze Smiřic. Za něho spravoval panství jeho mladší bratr Albrecht Jan. Ten se zúčastnil stavovského povstání proti Habsburkům, ale na konci roku 1618 zemřel. Jeho smrtí se vše zkomplikovalo.

 

Kdyby nebyla v domácím vězení, převzala by poručnictví Eliška Kateřina. Za těchto okolností je převzala její mladší sestra Marketa Salomena, provdaná za Slavatu z Chlumu a Košumberku. Ta velmi ochotně držela Elišku Kateřinu dál ve vězení. Na scéně se objevil dobrodružný zchudlý šlechtic Jindřich z Vartenberku, zv. Kulhavý. Jako vdovec si propočítal své možnosti. Kumburk dobyl, Elišku Kateřinu osvobodil a oženil se s ní. Potom ohlásil nárok Elišky Kateřiny na správu celého jmění Smiřických. Na rozhodnutí nečekal a panství se zmocnil.

 

Fridrich Falcký nárok neuznal, Jindřicha z Vartenberku dal uvěznit a do Jičína, kde Eliška Kateřina přebývala, vyslal pětičlennou komisi a zemskou hotovost. V čele komise byl manžel Markety Salomeny Slavata a dále její strýc Rudolf. Jičín byl obsazen a v jičínském zámku došlo k jednání. Eliška z Vartenberka však odmítla majetek předat a rozhodla se jej bránit. V době mezi 17. a 18. hodinou předala svým vojákům prach. Prý jim jej nasypala do klobouku. Vojáci byli podnapilí a kouřili. Od jiskry, snad ve sklepě, došlo k výbuchu, který měl tragické následky. Celá jihovýchodní část zámku se sesula a hned nato vypukl požár. Mezi šedesáti mrtvými byli i tři hlavní aktéři, Rudolf ze Stubenberku, Slavata z Chlumu a Košumberku a Kateřina Eliška. Justina dala Rudolfovo tělo převézt do Nového Města nad Metují a pochovat v kryptě novoměstského kostela.

 

Po zhoubném požárů se město klidně vyvíjelo a zvláště za Stubenberků prožilo ničím nerušený vývoj. Nedošlo k žádnému vpádu nepřítele. Město čile obchodovalo s Kladskem a Slezskem. Když čeští bratři byli roku 1556 vypuzeni, naprostá většina obyvatelstva vyznávala luteránskou víru.

 

Smrtí Rudolfovou se vše změnilo k horšímu. Rudolf zůstal svým poddaným dlužen 6.693 zl. a tento dluh nikdy nikým nebyl zaplacen. Rudolf byl posmrtně 26.4.1621 zbaven cti a statků.

 

Po konfiskaci novoměstského panství se vdova po Rudolfovi Justina ze Stubenberku, která byla známá jako žena vzdělaná, k poddaným vlídná a v hájení svých práv rozhodná, marně snažila uhájit nároky na panství pro svého nevinného syna a nakonec se musela uchýlit s nevlastní dcerou Markétou a synem Janem Vilémem do svého dvorce na Krajském předměstí.

 

 

 

 

 

Stavovské povstání bylo 8. listopadu 1620 poraženo v bitvě na Bílé hoře. Správou českého království byl pověřen moravský katolický pán kníže Karel z Lichtensteinu. Dne 2.února 1621 dostal z Vídně příkaz zajistit padesát hlavních "viníků". Figurovalo mezi nimi i jméno novoměstského pána Rudolfa ze Stubenberku. Ten však v té době s dalšími dvěma desítkami evangelíků již nežil.

 

Všem obžalovaným byl podle císařského patentu zkonfiskován majetek. I novoměstské panství bylo zkonfiskováno.

 

Postupně v letech 1620 až 1624 bylo v Novém Městě ubytováno sedm posádek, průměrně po 40 až 50 mužích. Na kontribucích město zaplatilo přes 51 tisíc kop. V této částce nejsou zahrnuty hmotné škody, které byly též obrovské. Bylo to zvláště v době Neuhausova "kvartýru", kdy někteří měšťané přišli o veškerý svůj majetek a raději odešli z města.

 

 

 

 

Jeden z nejzdatnějších vojevůdců třicetileté války byl bohužel v letech 1623 až 1624 pánem Nového Města nad Metují. Do jeho historie se zapsal jako nelítostný pán.

 

Roku 1604 zahájil Valdštejn vojenskou kariéru. V jeho vzestupu rozhodovaly některé okolnosti, zvláště přestoupení ke katolictví a vyženění majetku s vdovou Lukrecií, rozenou Nekšovou z Landeku. Lukrecie zemřela v roce 1614 a Valdštejn se stal vlastníkem půl miliónu zlatých. Když naverboval pro císaře Ferdinanda II.(1620–1637) už druhý pluk, byl roku 1621 jmenován vojenským velitelem Prahy a brzy i místodržícím po boku Karla z Lichtensteinu a Františka z Dietrichsteinu. Podvodnými machinacemi nabyl obrovské bohatství. V roce 1622 se oženil s Isabellou Kateřinou, dcerou císařova rádce hraběte Karla Harracha. Jako kníže z Frýdlantu zvolil za své hlavní sídlo Jičín. Vždy si počínal jako lenní pán. Později byl povýšen do stavu vévodského a jmenován byl nejvyšším vojenským velitelem s titulem generalissima.

 

Když byl v Chebu roku 1634 zavražděn, všechen jeho majetek byl zkonfiskován. Tehdy bylo celé jmění odhadnuto na deset miliónů zlatých. Valdštejn byl patrně pohřben v Mnichově Hradišti.

 

Novoměstské panství bylo pouhou kapkou v moři pozemků, které Albrecht z Valdštejna vlastnil. V roce 1622 vytvořil hlavní jádro svých statků a postupně své pozemky zaokrouhloval. Novoměstské panství koupil od císařské koruny za 85.537 kop míšeňských grošů.

 

 

Valdštejn byl velmi hrabivý pán a oproti svým předchůdcům neměl k Novému Městu žádný osobní vztah. Jedním z prvních jeho drastických činů bylo, že městu odňal právo vaření piva, myslivosti a krčmy. Budova pivovaru byla zbořena a zařízení prodáno. V souvislosti se zánikem pivovaru došlo i na zbourání sladovny v Zelené ulici. Dále bylo městu odňato právo myslivosti a krčínský hostinec. Jediným úspěchem po mnoha prosbách bylo potvrzení zbylých městských privilegií.

 

Nelze si pochválit ani další změnu v osobě majitele, neboť Marie Magdalena Trčková byla k poddaným ještě tvrdší. Albrecht z Valdštejna s ní vyměnil novoměstské panství za několik statků na Hradecku a za panství Kopidlno na Jičínsku.

 

 

 

 

 

Trčkové z Lípy se o Nové Město nad Metují nijak nezasloužili. Pro Magdalenu Trčkovou znamenalo panství jen další zdroj obohacování.

 

Místem původu rodu Trčků je ves Lípa, která leží na úpatí návrší Chlum, tedy ve středu pozdějšího místa bitvy u Hradce Králové v rámci prusko – rakouské války v roce 1866. Dnešní obec Lípu míjí silnice č. 35, směr HK – (Všestary) Jičín. (MYSLIVEČEK, M.  Erbovník I a II.  Praha: Horizont, 1993 a 1997.)

 

Tam žili i jejich předkové Salavové z Lípy. Trčkové pocházeli původně z vladyckého rodu, ale při vzrůstu majetku a dosahování vysokých úřadů byli povyšováni do stavu panského.

 

 

Magdalena se věnovala konfiskačním machinacím a hromadění majetku tak horlivě, že se Trčkové stali po Albrechtovi z Valdštejna druhými největšími pozemkovými vlastníky v zemi.

 

 

Na nákupech konfiskovaných statků se podílela 539.664 zlatými. Roku 1623 koupila náchodské panství za 205.000 zlatých. Oba kořistníci Valdštejn a Trčkové zaokrouhlovali své domény. Proto také došlo ke směně kopidlnského panství za panství novoměstské. Výměna byla uskutečněna roku 1624. Správním střediskem sdružených panství se stalo Opočno.

 

Dne 4.listopadu 1628 přestoupili Jan Rudolf Trčka a jeho syn Adam Erdman ke katolictví. Magdaleně Trčkové císař povolil zůstat až do smrti luteránkou.  Valdštejn, Trčka a Kinský byli švagři a později společně připravovali spiknutí na uchvácení moci. Valdštejn počítal, že se stane římským císařem nebo alespoň českým králem. Trčka měl zálusk na moravské panství Dietrichsteinů. Přestoupení ke katolictví a sňatek znamenaly pro Trčku společenský vzestup. Prvním důsledkem bylo povýšení do hraběcího stavu a potom získávání stále vyšších vojenských hodností.

 

V roce 1628 získal Adam Trčka do Valdštejnových služeb Octavia Piccolominiho, který se však později projevil jako Valdštejnův zrádce.

 

2. dubna 1629 prodala Magdalena Trčková novoměstské panství svému staršímu synu Adamu Erdmanovi.  Trčka se tehdy stal též pánem Náchoda.

 

Povšimněme si chebské exekuce, neboť mezi jejími aktéry byli též tři majitelé Nového Města nad Metují: Albrecht z Valdštejna, Adam Erdman Trčka z Lípy a Walter z Leslie.

 

Trčka spojil svůj osud s osudem Albrechta z Valdštejna, vítězství však slavila strana císařská. Valdštejn si připravil pád vlastní nerozhodností. Ferdinand II. musel však postupovat opatrně, neboť nebylo jasné, na kterou stranu se přidá armáda. Když 21.února 1634 dostal Valdštejn zprávu, že je zbaven velení, rozhodl se prchat od Plzně směrem k Chebu. Měl 1.300 jezdců a u Stříbra se k němu připojil pluk Waltera Butlera. Při přenocování v Plané se na scéně objevil příští pán Nového Města nad Metují vrchní chebský strážmistr Walter z Leslie, který sloužil pod velitelem Chebu Johnem Gordonem. Valdštejn dorazil k Chebu odpoledne 24.února 1634 a ubytoval se ve městě v Gordonově bytě. Zde mu kurýr předal zprávu o prohlášení za psance. Walter z Leslie se stal svědkem Valdštejnových urážek císaře. Leslieova rozhodnost způsobila, že Butler i Gordon souhlasili s Valdštejnovou likvidací. Po 19. hodině vtrhli najatí vrazi do hodovní síně. Kinský, Ilov a setník Neumann brzy padli. Trčka se probil k bráně, kde byl probodnut kordem. Celá akce byla dokončena zavražděním Valdštejna v jeho dočasném bytě.

 

Statky Adama Trčky byly zabaveny koncem března roku 1634. Magdalena Trčková (+1633) již nežila a proces byl zahájen proti starému Janu Rudolfovi Trčkovi. Možná, že právě on zavinil smrt svého syna, neboť předtím v kruhu známých neprozřetelně hovořil o Valdštejnových úmyslech.

 

Valdštejnův majetek byl odhadnut na 10 milionů zlatých, majetek Trčků na 3 miliony 700 tisíc. Z konfiskátu dostal od Ferdinanda II. W.Butler Doksy, Gordon Smidary a Skřivany, Gallas Frýdlant, Liberec a Smiřice (hodnota posledně jmenovaného panství byla odhadnuta na 215.613 zlatých rýnských), Rudolf Colloredo s bratrem Jeronymem Opočno (cena panství byla odhadnuta na 351.456 zlatých) atd.

 

Pomineme-li přímé vrahy, kteří byli odbyti zlaťáky, nejméně dostal Walter z Leslie. Bylo to novoměstské panství odhadnuté na 133.141 zlatých.

 

 

 

 

Ti, kteří v Chebu váhali, dostali víc než hlavní iniciátor, ale nakonec si Walter z Leslie také nemohl stěžovat. Byl jmenován velitelem pluku a později povýšen na polního maršálka a říšského hraběte. Za podíl na likvidaci Ferdinandových odpůrců dostal z trčkovského majetku novoměstské panství a statek (Německá) Čermná v Kladsku.

 

Walter z Leslie nemusel převzít závazky dřívějších majitelů, ale přesto se dostal do finanční tísně. To dokazuje jeho korespondence s Piccolominim, ve které si stěžuje, že by měl za "chebskou affairu" dostat ještě další odměnu.

 

Za třicetileté války se nad Novým Městem přehnaly různé bouře – nevolnické povstání, vojenské nájezdy a požáry.

 

Walter z Leslie přijal od měšťanů holdovací přísahu a listinou vydanou 18.září 1637 potvrdil městské výsady. Jako majitel panství se ukázal v lepším světle než Albrecht z Valdštejna a Magdalena Trčková, neboť některé výsady přidal.

 

Walter z Leslie podnikl rozsáhlou přestavbu zámku. začal v roce 1635, ale v době švédského vpádu byly práce přerušeny. Pokračovalo se pak v letech 1652 až 1660. Tato barokní přestavba, na které pracovali italští mistři, zůstala zachována i po Jurkovičových úpravách roku 1909–1912. Tehdy byl zesílen i val a v baště (špejcharu) byly zřízeny dvě velké síně pro zábavy. Současně byly vystavěny velké klenuté konírny, a to od bašty až na okraj svahu k řece. V dalších letech se postupně rozpadaly a v polovině 19.století byla polovina zbourána.

 

Když skončila válka, město znovu prosilo o potvrzení výsad. Walter z Leslie je potvrdil pod podmínkou, že město bude svému pánu vždy zachovávat věrnost a bude vyznávat katolické náboženství. Věděl, že město bylo za války téměř ožebračeno, a proto mu odpustil dluh vrchnostenskému úřadu ve výši 264 zlatých. Stanovil však, že se za tyto peníze město postará o odstranění válečných následků.

 

Walter z Leslie navštěvoval své panství jen zřídka a jeho návštěvy byly krátké. Jednak se mu více zamlouval život ve Vídni nebo na jeho štýrských statcích, jednak byl zprvu zaneprázdněn povinnostmi vojenskými a později úředními a diplomatickými.

 

Walter z Leslie se dožil 62 let. Zemřel 4. března 1667. Pánem Nového Města nad Metují byl 33 let. Potomky neměl.

 

Jakub Leslie se jako jeho strýc Walter věnoval vojenské kariéře. Stal se generálem polním maršálkem a prezidentem dvorské válečné rady, rytířem Zlatého rouna a také vyslancem v Turecku.

 

Když v roce 1668 oficiálně přebíral novoměstské panství, dal si přísahat věrnost. Městská rada využila příležitosti a požádala o potvrzení výsad. Jako obvykle vylíčila bědný stav obecní pokladny a chudobu měšťanů. Poukázala na to, že dříve byly obecní důchody daleko vyšší než v současné době. Pán slíbil, že bude dbát o rozkvět města a svůj slib se skutečně snažil plnit. Měšťanstvu dovolil jako předtím Walter z Leslie pálit v domech pálenku. Vyhradil si však, že hostinští musí brát pálené nápoje od vrchnosti.

 

Hrabě Jakub z Leslie se v pozdějších letech více zdržoval v Novém Městě než jeho předchůdce. Všiml si, že měšťané přeplňují seníky a půdy senem a slámou. Uvědomil si, jak je to nebezpečné, a vydal už v roce 1668 nařízení, že nikdo nesmí mít doma víc než jednu fůru krmení a steliva.

 

V roce 1670 Jakub z Leslie zřídil oboru, ve které choval jeleny. V roce 1687 dal na Dupačce postavit sochu sv.Václava. Je na ní hraběcí lesliovský znak obtočený zlatým rounem.V letech 1674 až 1680, kdy v zemi zemřelo mnoho lidí na mor, Novému Městu se tato zhoubná epidemie vyhnula.

 

Jakub 3.července 1680 nařídil, že poddaní novoměstského panství musí výtěžky svých polí prodávat v ustanovených tržních dnech a jinak ne. Tak byly obnoveny středeční a sobotní trhy, které za válek zanikly.

 

Rok 1692 je počátkem vzniku novoměstského kláštera. Stavba pokračovala za Jakubova nástupce

 

Manželství Jakuba Leslie s Marií Terezií, roz.kněžnou z Lichtensteinu bylo bezdětné. Majetek Jakubův zdědil jeho mladší bratr Patrik a ten jej postoupil svému staršímu synu Jakubu Arnoštovi. Mladší syn Jiří se stal 16. baronem z Balguhainu.

 

Jakub Arnošt získal řadu honorovaných úřadů. Mimo jiné byl jmenován tajným dvorním radou a císařským komořím. Oženil se s Aloisií Marií Josefou, kněžnou z Lichtensteinu, ale přesto se jeho finanční situace nezlepšila.

 

V roce 1696 byla na rynku postavena socha P.Marie jako poděkování, že se mor před šestnácti lety městu vyhnul.

 

Toho roku město zažilo velký požár. Vrchnost se snažila pohořelým pomoci. Je sympatické, že nebohatí Lesliové o své město dbali.

 

Karlovický mír s Tureckem roku 1699 ukončil období, kdy stálé kontribuce brzdily město v jeho vývoji. Hospodářská situace se začala lepšit. Přibývalo obyvatelstva, pro řemeslo a obchod opět nastala určitá konjunktura. Tehdy se stavělo i na Bořetíně. Nebylo však lehké vymazat následky válek. Proto hrabě Jakub Arnošt obnovil roku 1722 nařízení svého otce o dvou týdenních trzích. Ustanoveno bylo, že poddaní novoměstského panství mohou prodávat své přebytky jen na trzích v Novém Městě.

 

Dne 11.května 1709 byla nákladem vrchnosti před Krajskou branou instalována socha Jana Nepomuckého. Stojí stále na témže místě. Téhož roku postavila obec na náměstí druhou kamennou kašnu, vyrobenou z jediného pískovcového balvanu. Tato kašna je nyní umístěna u hřbitova na Bořetíně.

 

Roku 1724 bylo město zachváceno dalším velkým požárem a nastala nová bída. I velké sucho prohloubilo hospodářskou krizi.

 

Za Jakuba Arnošta z Leslie pokračovala výstavba kláštera. Majitel panství založil roku 1729 na Krajském předměstí na Plácku kostel sv. Salvátora. Kostel byl zrušen za Josefa II. a roku 1878 zbořen.

 

Hejtman novoměstského panství Matěj Göstl založil dne 14.dubna 1736 na Rezku kapli sv.Barbory.

 

Hrabě Jakub Arnošt z Leslie zemřel roku 1737 a dědictví převzal jeho syn.

 

V listinách jsou časté zmínky o marné snaze Lesliů zlepšit vlastní platební bilanci. Ani další sňatkové propojení s Dietrichsteiny a Lichtensteiny nepomohlo ke zlepšení této situace.

 

V roce 1740, brzy po nástupu Marie Terezie, začaly války slezské a pro Nové Město nad Metují nastaly opět trudné doby. V nejistých dobách se majitel panství přirozeně v Novém Městě nezdržoval.

 

Během dvou válek slezských se město velmi zadlužilo a v době, kdy se začalo vzpamatovávat, propukla válka sedmiletá (1756–1763) a bylo opět zle.

 

Hrabě Kajetán z Leslie zemřel roku 1762. Měl dva syny, Leopolda a Antonína. Panství se ujal starší Leopold.

 

Za hraběte Leopolda probíhal závěr války sedmileté. Pro město znamenala válka značné zadlužení. Magistrát proto pokračoval v odprodeji obecních pozemků. Cena byla zákonitě nízká. Městské dluhy se sice snížily, ale důchody plynoucí z bývalých obecních polností byly nenávratně pryč.

 

Leopoldovým patronem byl sv.Leopold. Jmenovec pořídil roku 1765 jeho sochu a dala ji na Dupačce umístit proti soše sv.Václava. Od roku 1767 stojí na náměstí z pískovce vytesaná socha sv.Trojice, lidově zvaná Trojička. Podnětem k jejímu vybudování byla radost nad ukončením sedmileté války.

 

Téhož roku byl dobudován klášterní kostel a zasvěcen narození Panny Marie. Do stavby byla zahrnuta i kaple Loreta.

 

Obě Leopoldova manželství s Alžbětou Kinskou a potom s Františkou z Valdštejna zůstala bezdětná, proto postoupil svá panství roku 1774 mladšímu bratru Antonínovi, v té době císařskému vyslanci v Parmě.

 

Přes všechny potíže se Antonín pokusil udržet rodinný majetek. Projevilo se to ovšem zvýšenými nároky na poddané. Velké povstání roku 1775 v Čechách se projevilo vřením i na novoměstském panství. Další válka s Pruskem znovu dolehla na město.

 

V roce 1787 byl do Nového Města přesunut bankální (finanční) úřad.

 

Je zajímavé, že se o Novém Městě nad Metují uvažovalo též jako o sídlu královského krajského úřadu. Nakonec se zjistilo, že se naše město nehodí, protože je položené příliš excentricky a ani se nenašly vhodné místnosti. Krajský úřad byl přeložen z Hořiněvsi do Hradce Králové.

 

Nové Město nad Metují se dokonce mělo stát základní pohraniční pevností. Sám Josef II.(1780–1790) tak uvažoval, ale císařští inženýři poukázali na blízké kopce, které by pevnost znehodnocovaly. Vyhlédnuto bylo proto místo jiné, a to v místě obce Plesu, pozdějšího Josefova. V roce 1782 Josef II. se svým štábem obhlížel kladskou hranici a přenocoval v novoměstském zámku.

 

Obec stále tonula v dluzích. Protože obecní pozemky už byly prodány, zbývaly lesy. Město je nabídlo svému pánu a ten městské lesy odkoupil i s lázněmi Rezkem.

 

Od roku 1797 byl v čele města uspořádaný čili regulovaný magistrát. Novému Městu se opět začalo dařit. Obchodní zisky vedly k zlepšování obydlí a také společenský život se dostával na vyšší úroveň. Začátek 19.století patřil ke šťastnějším obdobím Nového Města a žádné okolní město na tom nebylo tak dobře.

 

Dne 22.února 1802 byl hrabě Antonín z Leslie ve Štýrském Hradci raněn mrtvicí. Jím vymřel lesliovský rod po meči a statky zdědili jeho příbuzní Dietrichsteinové, kteří od té doby připisovali ke svému jménu Leslie.

 

 

 

 

Dietrichsteinové patřili ke starobylému panskému rodu, který je doložen už v 11.století. V erbu měli dva svislé vinařské nože. Po sňatcích a majetkových změnách se do něho dostaly též prvky znaků dalších rodů, i Lesliů.

 

 

Po vymření Lesliů po meči roku 1802 zdědil novoměstské panství a panství Horní Ptuj ve Štýrsku Jan Karel z Dietrichsteinu. Právo na dědictví se datovalo od sňatku Waltera z Leslie s Františkou z Dietrichsteinu. Kníže Jan Karel byl rytířem Zlatého rouna, c.k. vrchním státním úředníkem a tajným radou. Byl pánem na Mikulově a hrabětem z Proskova a z Leslie.

 

František Josef z Dietrichsteinu byl tajným radou a komořím. Ani otec, ani syn nikdy v Novém Městě nebydleli. František Josef navštívil město v červnu 1810 a znovu v roce 1817, kdy se zdržel od 6. do 9.srpna. Rokem 1848 majitelé zámku přestali být pány města a spravovali už jen svůj velkostatek. František Josef zemřel 10. července 1858, raněn mrtvicí na frýdlantském zámku, kde byl na návštěvě u své dcery hraběnky Clam–Gallasové.

 

Františkem Josefem vymřel dietrichsteinský rod v mužském potomstvu a novoměstský majetek přešel na rod herberštejnský. O novoměstský majetek však nastaly spory. Přihlásili se i skotští Lesliové. Ti už byli značně zchudlí.

 

 

Koncem 19.století bylo třicet šest dědiců novoměstského panství a nakonec se dohodli na výši podílů. Nikdo z dědiců v Novém Městě nebydlel. Novým správcem majetku se stal jeden z dědiců hrabě Antonín Lamberg, majitel statků ve Štýrsku. Sám zchudl při vídeňském krachu. V době, kdy zámek přebírali Bartoňové, bylo již dědiců daleko méně. Správa velkostatku byla vždy německá, nápisy většinou německé.

 

O zámek projevil zájem broumovský továrník Schroll, hrabě Veith a hrabě Černín. V roce 1880 se jednalo o koupi panství pro korunního prince Rudolfa. Z kupu sešlo, protože prodávající chtěli celou částku ve zlatě.

 

 

 

 

 

 

Koupě novoměstského zámku a velkostatku neprobíhala jednoduše. Novoměstský advokát a starosta města JUDr.Jan Vostřebal, později právník rodiny Bartoňů, vzpomínal, jak byl postaven před nelehký úkol vyjednávat s hrabětem Lambergem. Sice zadlužený, ale nadutý a vychytralý hr. Karel Lamberg jej nechal dva dny čekat a potom vyslovil nehorázný požadavek. Několikrát se jednalo v obou zemích, ještě poslední několikahodinové jednání mezi bratry Bartoňovými a rakouskou stranou bylo dlouho na mrtvém bodě. Když už se zdálo, že vše ztroskotá, obě strany částečně ustoupily ze svých požadavků a došlo k dohodě. Přispělo k ní diplomatické umění a právnické schopnosti Dr.Vostřebala i pevné stanovisko obou bratrů.

 

Na zámeckém portálu stojí, že majiteli zámku se stali bratři Josef a Cyril Bartoňové. Není to přesné. Zprvu oba bratři plánovali, že budou v zámku bydlet společně, ale potom rozhodli jinak. Vlastní koupi uskutečnil Josef Bartoň a Cyril se orientoval na koupi Zbraslavi.

 

Jakmile se zámek po dlouhé době dostal v roce 1908 opět do českých rukou, všechno obyvatelstvo přijalo tuto změnu s radostí a když se roku 1912 Josef Bartoň s rodinou stěhoval do restaurovaného zámku, obyvatelé jej v čele se starostou Dr.Janem Vostřebalem vřele vítali.

 

Bartoňové se skvěle orientovali v tržním mechanismu. Děd Josef Bartoň (1803–1849) začínal ve Žďárkách u Hronova, kde zaměstnával ruční tkalce. Jakmile měl pohromadě menší kapitál, založil ve Vysoké Srbské u Hronova barvírnu a bělidlo. Bartoňové v roce 1904 koupili v náchodském Starém Městě hospodářskou usedlost a na jejím místě postavili za dva roky velkou moderní přádelnu bavlny, ve které pracovalo zprvu 400, později 1000 dělníků. Podnikavý Josef se brzy stal v textilním průmyslu známou osobností a dosáhl založení Svazu českých textilních průmyslníků.

 

V roce 1912 byl otec Josef Bartoň povýšen do rytířského stavu a přijal šlechtický predikát "z Dobenína", kterým se podepisovali i jeho synové a později vnuk Václav. Diplom je datován 17. června 1912, podepsán císař František Josef I.

 

V roce 1937, po ataku mozkové mrtvice, přijal Josef Bartoň svého syna  JUDr. Václava Bartoně-Dobenína (1902–1982) za spolumajitele.

 

Bartoňové se vyznačovali velkou mecenášskou činností. V Náchodě a v Novém Městě nad Metují založili nadaci pro zchudlé řemeslníky a studenty. Josef Bartoň dal pro děti svých zaměstnanců vybudovat ve Dlouhých-Rzech ozdravovnu. V roce 1930 postavil v Novém Městě starobinec, podílel se na stavbě domu sociálnípéče, sokolovny, živnostenské školy atd. a přispíval všem novoměstským spolkům.

 

Zastával četné významné funkce a stýkal se s významnými lidmi veřejného života. V roce 1926 hostil v Novém Městě prezidenta T.G.Masaryka, který tehdy projížděl v doprovodu význačných politických osobností naším krajem.

 

Josef Bartoň byl v Novém Městě velmi oblíbený. Jeho popularita nebyla jen odezvou na velké dary, ale lidé si vážili jeho charakterových vlastností – serióznosti a velkorysosti. Z jeho činnosti bylo zřejmé, že měl Nové Město nad Metují opravdu rád. Ze své lásky k městu se vyznal i při svém proslovu na Rezku u příležitosti udělení čestného občanství. Jako občan čestně obstál v době nacistické okupace.

 

V roce 1945 továrna vzhledem k vysokému počtu zaměstnanců propadla znárodnění. Únor 1948 znamenal už ztrátu veškerého majetku. JUDr. Václav Bartoň s manželkou Danielou a se svými dvěma syny Václavem a Josefem emigroval. Rodina nakonec nalezla azyl v Kanadě.

 

Starého pána a jeho manželku Marii nechal totalitní režim na zámku dožít. Zemřel 24.dubna 1951. Pohřben je v Náchodě. Jeho manželka ho následovala v roce 1957.

 

Syn Bartoňových JUDr. Václav Bartoň také už nežije (+1982), ale vrátil se jeho mladší syn Josef (nar.1942), aby se ujal svého dědictví. V roce 1992 získal v rámci restitucí zámek zpět a s ním i polesí.