Sté výročí narození prof. Jana Juránka

Vernisáž výstavy proběhla 11. března. Úvodní slovo pronesl PhDr. Čestmír Brandejs, Juránkův přítel a znalec jeho díla a krátce promluvila i starostka města Bronislava Malijovská. Velmi nás potěšilo, že se vernisáže zúčastnila  Juránkova dcera Jana s rodinou i jeho syn Jan. To, že je Jan Juránek osobností v Novém Městě ctěnou, potvrdila i návštěvnost vernisáže; přišlo více než sto dvacet návštěvníků.

 

 

Všichni Novoměšťané střední a starší generace pamatují excelentního pana profesora Jana Juránka, který byl rovný jako svíce nejen svou postavou, ale i svým charakterem. Ten v něm vypěstovala složitá doba 20. století a jeho vlastenecké postoje. Z pod hustého obočí se do okolí dívaly bystré oči a o jeho milé tváři platilo dvojnásob, že oko je do duše okno, protože jeho duše byla čistá stejně jako jeho myšlenky. Uměl promluvit nejen jako učitel novoměstské školy a ředitel náchodského muzea, ale především jako člověk s velkým Č. Jeho duše byla velmi citlivá a vnímavá, ale ne vždy lehce zranitelná. Když cítil, že se někde děje bezpráví nebo je naděje na zlepšení nedobrého stavu, dokázal se proměnit v bojovníka, který se zasazoval o to lepší v našem okolí.

 

Vzpomeňme například na jeho vlastenecké postoje v třicátých letech, kdy naši republiku a světový mír dočasně znegoval expandující fašismus, který dílčími sociálními úspěchy a přehnaným nacionalismem získával stále více stoupenců. Své vykonal i strach odpůrců. Pan profesor se v Mohelnici a jinde na severní Moravě dokázal zastávat celistvosti našeho území. Když po Mnichovu byly ztraceny Sudety, rodina Juránkových ujížděla do vnitrozemí posledním vlakem českých železničářů.

 

Paradoxně lze konstatovat, že velká tragédie ČSR té doby přivedla prof. Juránka na Novoměstsko, protože jinak by zde pravděpodobně nikdy trvale nežil. Přistěhovali se k příbuzným paní Juránkové do Slavoňova a krátce potom do Nového Města nad Metují. Zde Juránek učil český jazyk, literaturu a dějepis na základní škole. Ve městě a okolí žijí stovky jeho žáků a ti vzpomínají, jakým zapáleným vlastencem pan profesor byl a jak se snažil toto nadšení pro dějiny, českou řeč a české autory knih přenášet na nejmladší generaci. To mi potvrdila i naše gymnaziální spolužačka Anežka, která prošla Juránkovou výchovou.

 

Nové Město nad Metují, ČSR, Evropa i svět se po skončení druhé světové války snažily rychle vzpamatovat z válečných škod materiálních i morálních. Ve zlepšené ekonomické situaci se našly i peníze na obnovu historických památek. Prof. Juránek si v novém bydlišti ihned uvědomil, že Novoměstští žijí nejen v kraji nebývalých přírodních krás, ale že městem a krajem procházela i významná historie, kdy se zdejší předkové podíleli na vytváření nadčasových hodnot. Je obdivuhodné, jak pan profesor uměl hospodařit s časem. Měli dvě malé děti, Jana a Janu, k tomu vždy náročné povolání učitele a ještě mnoho kulturních zájmů.

 

Pan profesor rozvíjel svůj talent literární, jako jeden z mála tehdejších lidí si koupil fotoaparát a chodil po Novém Městě a okolí a dokumentoval jeho krásy pozorným okem umělce. Však si také pro jeho fotografie přiletěl i ředitel Galerie umělecké fotografie z New Yorku. Psal básně i prózu, kreslil a maloval. Byl i vynikajícím houslistou, dříve hrával v gymnaziálním kvartetu, organizoval divadlo. Novoměstské náměstí a podstatná část města se vypíná vysoko nad řekou Metují, která obtéká město ze tří stran. Pohledy z lučin a údolí směrem k historickému centru oprávněně připomínaly Juránkovi Český Betlém, proto již r. 1947 vydal stejnojmennou fotografickou knihu s poetickými texty. Kratičce pro připomenutí ocitujme: „Rytířské město!... Zapomenutý středověk!... Báň zámecké věže, lesklé helmice kulatých bašt na starých hradbách, ztemnělý pilíř věže chrámu nejsvětější Trojice nad skalním valem, špitálská věžička kláštera Milosrdných bratří nad ostrými štíty a střechami středověkých domů… Od řeky vzhůru stoupá procesí chaloupek.“ – tak poeticky viděl Juránek město plné pracovitých lidí.

 

A to tehdejší náměstí nebylo zdaleka tak krásné jako dnes, svou renesanční krásu ze 16. století částečně skrývalo pod pozdějšími přestavbami a čekalo na Juránka – objevitele, který inspirován majiteli domů, se zednickým kladívkem v ruce hledal jeho původnější podobu po zaprášených půdách. Pak jej ještě čekal zápas v Praze na Ministerstvu kultury, kdy úředníky přesvědčoval, že si město zaslouží, aby se stalo památkovou rezervací. To se událo před šedesáti lety a jen někteří lidé si uvědomují, že bez prof. Juránka by město takového věhlasu nedosáhlo.

 

Další nešťastně šťastnou událostí v životě Juránkovy rodiny bylo, že pan profesor začal ztrácet sluch, což mu znemožňovalo učitelské působení. Zásluhou toho se stal ředitelem náchodského muzea, a tak rozšířil lásku k historii na území celého okresu, kde se spolupracovníky vykonal další obrovské množství práce.

 

V krátkém článku se lze dotknout jen některých aktivit jeho osobnosti. Dílo člověka nekončí jeho smrtí, ale žije tak dlouho, dokud žije v našich srdcích a stopy jeho práce budou patrné i později. Sté výročí narození pana profesora oslavíme účastí na připravované výstavě a tím, že se vrátíme k jeho knihám či retrospektivní brožuře Jan Juránek, kterou vydal Městský úřad ve spolupráci s Městskou knihovnou v Novém Městě nad Metují.

 

Projděme se naším krásným městem a jeho okolím a nechme se okouzlovat stejně jako prof. Juránek.

 

Čestmír Brandejs

 

 

 

 

Profesor Juránek byl velkou osobností nejen našeho města a náchodského okresu. Byl i výrazným představitelem vlastenecké generace, která se radovala z velkého kulturního vzestupu po vzniku Československé republiky r. 1918, byla nešťastná z fašistického nebezpečí, snažila se čestně přežít tragická léta 2. světové války, radovala se z poválečných nadějí a snažila se přispět k demokratizaci života 2. poloviny 20. století.

 

Pan profesor žil velmi aktivně jak na severní Moravě, odkud pocházel, tak i v Novém Městě nad Metují, kde žil a byl vzorným učitelem zdejší mládeže. Podobně tomu bylo i v Náchodě, kde se stal ředitelem okresního muzea. Zvláště mi utkvělo v paměti několik klíčových událostí v jeho životě, které mi vyprávěl, když jsem připravoval jeho autobiografii, jež vznikla s podporou Městského úřadu a Městské knihovny v Novém Městě nad Metují.

 

Přímo tragicky prožíval rok 1938, kdy spolu s manželkou a synkem Janem ujížděli posledním vlakem, který vypravili čeští železničáři, z okupovaného pohraničí po mnichovském diktátu k příbuzným do Slavoňova. Starší pamětníci, mezi nimiž byli prof. M. Lochman, pozdější rektor univerzity ve švýcarské Basileji, pí Syrovátková a další, pamatují, jak za války založil na novoměstské škole dětský recitační soubor, se kterým přednášeli i pro veřejnost až příliš vlasteneckou poezii, např. Čarkovu báseň V zemi české. Našel se i český udavač, ale německý úředník byl velkorysý…

 

Rodina se rozrůstala, ke konci války se narodila manželům dcera Jana. Přesto se pan profesor věnoval intenzívně veřejné činnosti. Nový kraj si rychle zamiloval, dal vyniknout svým spisovatelským vlohám, básnickému jazyku a uměleckému fotografování a již r. 1947 vydal poetickou knihu Český Betlém, která pak vyšla v přepracovaném vydání ještě dvakrát a zdobí mnohé knihovny v tuzemsku i v zahraničí. Novoměstští občané upozorňovali prof. Juránka na zvláštní architektonické prvky, které měli ve zdech půd, a vzdělaný učitel v nich rozpoznal vzácnou renesanci 16. století, kdy zdejší majitelé panství Pernštejnové začali napodobovat krásnou architekturu italskou. Již r. 1950 pan profesor prosadil na Ministerstvu kultury, že jádro města bude vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Jednoduché to však nebylo, musel i oponovat názoru ministerského úředníka, že stát nebude podporovat dílo feudála. Prof. Juránek však obhájil názor, že se na renesanční kráse podílely ruce a mozky prostých lidí a že těmito spojenými silami vznikla renesanční perla nad řekou Metují. Tak zkrásněl evropský urbanistický unikát, jak město nazval historik umění doc. Jakub Pavel v pozdější práci Dějiny umění v Československu. V dnešní době, o šedesát let mladší, se preferují poněkud jiné postupy ochrany památek, větší odlišení historicky zachovalých a novodobých prvků dostaveb, ale bez nadsázky můžeme konstatovat, že bez prof. Juránka a jeho impulsů k ochraně, spolupráce státu s místními orgány a podniky, by Nové Město nad Metují nedosáhlo takového věhlasu. R. 1976 ještě vydal pan profesor ve spolupráci s Ing. Braným knihu pro odborníky a poučenější veřejnost.

 

V letech 1962 – 1972 byl ředitelem Okresního muzea v Náchodě, kdy ve spolupráci s p. Moravcem ze Spů, otcem pozdějšího vítěze Závodu míru, a dalšími zrekonstruovali a zpřístupnili opevnění na Dobrošově, které je dodnes svědkem odhodlání bránit se fašistickému nebezpečí. V letech 1956 – 1990, tedy 35 roků, spolu s pány Pilzem, Dymákem, Vokálem, Klofáčem a dalšími přednášeli a prováděli účastníky exkurzně vzdělávacích základen z tuzemska i zahraničí. Vedle toho měl ještě mnoho přednášek pro obyvatelstvo o Novém Městě a Náchodsku, kraji Komenského, B. Němcové, A. Jiráska a bratří Čapků. R. 1972 odešel do důchodu a mnozí ještě pamatují, s jakou láskou pečoval o manželku. I jako intelektuál se naučil vařit dobrá jídla, péci moc dobré buchty zvané babičky, se kterými hostil Mistry Rocmana, Marka, mne a další přátele. Uměl se zastavit s každým a pozorně naslouchat starostem i radostem lidí.

 

V krátkém článku nelze postihnout velmi bohatou činnost prof. Juránka, to bychom si ještě museli připomenout jeho práce konzervátorské, archivářské, kronikářské a další, jeho úsilí o založení novoměstského muzea, které je dnes jeho hrdým pokračovatelem. Nové Město nad Metují několikrát oprávněně ještě za jeho života i posmrtně ocenilo jeho zásluhy, r. 1994 se stal čestným občanem města, byla mu instalována pamětní deska na náměstí a k jeho nedožitým stým narozeninám mu bude v březnu otevřena výstava, na niž jste všichni srdečně zváni. Kolem výsledků práce prof. Juránka a jeho generace každodenně chodíme a jsme jejími dědici.

 

Čestmír Brandejs